ECLI:CZ:US:2017:3.US.837.17.1
sp. zn. III. ÚS 837/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Guláše, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem, sídlem Míru 33/9, Duchcov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. 23 Cdo 5527/2016-176 a té části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 54 Co 138/2016-153, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2015 č. j. 23 C 5/2014-124 ve výroku I, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem ze dne 18. 11. 2015 č. j. 23 C 5/2014-124 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici, aby zaplatila stěžovateli (jako žalobci) pojistné plnění ve výši 66 279 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 73 780 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá, ve výrocích II a III jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V případě "měnícího" (tj. ústavní stížností napadeného) výroku městský soud vyšel z toho, že dne 25. 12. 2011 došlo k poškození stěžovatelova osobního vozidla a k odcizení zařízení Columbus, že k této (pojistné) události se vztahovala pojistná smlouva ze dne 28. 4. 2011 (rozuměj - tato škodní událost byla kryta pojištěním z pojistné smlouvy), jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky H - 350/05, že vedlejší účastnice vyzvala stěžovatele dopisem ze dne 2. 1. 2012, aby jí mj. předložil doklady k opravám s rozpisem práce a materiálu (fakturu), a že mu dopisem ze dne 6. 3. 2012 sdělila, že dosud neobdržela relevantní doklady o opravě podle článku 6 závěrečných ustanovení pojistné smlouvy (zde bylo podmínkou pro poskytnutí pojistného plnění předložení faktury za opravu nebo výměnu autorádia, resp. navigačního systému), vyzvala ho k jejich předložení a zároveň mu oznámila, že náhrada škody může být stanovena rozpočtem. Stěžovatel předložil pouze příjmový pokladní doklad o výměně pravého zadního skla a zároveň požádal o stanovení pojistného plnění rozpočtem. Vedlejší účastnice na základě toho provedla kalkulaci opravy spočívající v pořízení a montáži zařízení Columbus a výši náhrady stanovila částkou 9 520,84 Kč, dopisem ze dne 12. 4. 2012 stěžovateli oznámila ukončení šetření k pojistné události a vyplatila mu celkem 11 501 Kč, proti čemuž stěžovatel vznesl námitky až poté, co mu nebylo poskytnuto plnění z další pojistné události. Podle městského soudu vedlejší účastnice postupovala v souladu s pojistnou smlouvou, jakož i v souladu s požadavkem stěžovatele na způsob likvidace a také čl. XIX odst. 4 Všeobecných pojistných podmínek H - 350/05, a proto se již nezabýval otázkou, zda lze pro stanovení výše škody použít znalecký posudek, který se týkal jiné (následné) pojistné události.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením pro vady podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 občanského soudního řádu (dál jen "o. s. ř.") odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje žádné vylíčení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel v souvislosti s napadeným rozhodnutím městského soudu uvedl, že vedlejší účastnice v průběhu likvidace postupovala bez ohledu na článek 6 závěrečných ustanovení pojistné smlouvy, když na základě jeho žádosti o plnění rozpočtem provedla kalkulaci na pořízení a montáž zařízení Columbus, ukončila šetření a vyplatila mu výše uvedenou částku. Upozornil, že ač bylo řízení a dokazování před obvodním soudem podrobné, článkem 6 se soud nezabýval a neargumentovala jím ani vedlejší účastnice. To, že požádal o plnění rozpočtem, neznamenalo, že neměl k dispozici fakturu, jejíž předložení bylo podle článku 6 podmínkou poskytnutí pojistného plnění; takovou "fakturu" má k dispozici, jde o kupní smlouvu, na jejímž základě zařízení Columbus zakoupil, takže je nesporné, že toto zařízení pořízeno bylo. Stěžovatel si není jednoznačně vědom, zda tuto smlouvu vedlejší účastnici předal, není to však dle jeho názoru podstatné, protože k tomu nebyl žádný důvod - vedlejší účastnice na tom netrvala a "tak jako tak" plnila, jen v nedůvodně nízké výši. Stěžovatel, jak dále uvedl, kupní smlouvu soudu nedokládal, protože měl za to, že vedlejší účastnice bude plnit bez ohledu na článek 6, a výpočet znaleckým posudkem pro něj vyzníval výhodněji. Až z rozhodnutí městského soudu se dozvěděl, jakou skutečnost považoval uvedený soud za významnou pro posouzení věci.
6. V návaznosti na to stěžovatel namítl, že za dané situace měl městský soud realizovat svou poučovací povinnost podle ustanovení §211 ve spojení s §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., vyzvat jej k doplnění tvrzení nebo k označení důkazů, a to bez ohledu na skutečnost, že souhlasil s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání. Městský soud měl seznámit účastníky řízení se svým právním názorem a umožnit jim se k němu vyjádřit, a jelikož tak neučinil, odňal mu reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti rozhodnutí, přičemž tento nesprávný postup měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Kdyby byl vyzván k doložení faktury, předložil by kupní smlouvu, takže by bylo evidentní, že jsou splněny podmínky pro výplatu pojistného plnění, a není možno uvažovat o zamítnutí žaloby. Současně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 4. 9. 2007 sp. zn. 22 Cdo 2125/2006) a Ústavního soudu [např. nález ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 4/97 (N 164/20 SbNU 165)], týkající se tzv. překvapivých rozhodnutí, kdy odvolací soud věc posoudí po právní stránce jinak, než jak dosud činili účastníci řízení nebo jak ji posoudil obvodní soud, takže se účastníci nemohou k tomuto právnímu názoru vyjádřit a navrhnout k němu důkazy, přičemž namítl, že takový postup není přípustný.
7. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že v dovolání řádně vylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud však otázku naplnění daných předpokladů posoudil formalisticky, přičemž dovolání nemělo být odmítnuto, ale mělo být meritorně projednáno a posouzeno jako důvodné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario; srov. také sub 11).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel tomuto soudu v ústavní stížnosti pouze vytkl, že postupoval "formalisticky", na jeho závěry však v podstatě nijak nereagoval, a tudíž ani nevysvětlil, jakého konkrétního pochybení se měl dopustit. Stěžovatel přitom v dovolání namítl "nepředvídatelnost" rozhodnutí odvolacího soudu, jež měla být způsobena tím, že odvolací soud neseznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru obvodního soudu, resp. že nerealizoval svou poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Dovolací soud však - dle názoru Ústavního soudu přiléhavě - upozornil, že stěžovatel přípustnost a důvodnost svého dovolání vyvozuje z vad řízení, a to z toho důvodu, že procesní vady přípustnost dovolání (bez dalšího) nezakládají, dovolací soud je pouze povinen v případě přípustného dovolání k některým těmto vadám přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
11. Ústavní soud současně shledal ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu přípustnou, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [viz usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)], nicméně v daném případě námitka vad řízení nepředstavovala relevantní dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), resp. stěžovatel nemohl řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, protože na řešení stěžovatelem předestřené právní otázky nebylo dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu postaveno (srov. ustanovení §237 o. s. ř.), a jiná námitka v dovolání, a posléze v ústavní stížnosti uplatněna nebyla.
12. Ústavní soud však ani ve zbývající části nemohl ústavní stížnost považovat za opodstatněnou. Stěžovatel zde namítl, že mu městský soud znemožnil skutkově a právně argumentovat, když jej neseznámil se svým právním názorem, resp. nepoučil ho podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., a založil tak "nepředvídatelnost" svého rozhodnutí. Jak patrno z vyžádaného soudního spisu, okresní soud dospěl k závěru, že pro určení výše škody je třeba vyjít ze znaleckého posudku znalce Tomáše Bendy, který nechal vypracovat stěžovatel, a podle něhož náklady na opravu vozidla v souvislosti s odcizeným zařízením Columbus činí 75 780 Kč (tuto částku pak soud snížil o stěžovatelovu spoluúčast a již vyplacenou náhradu škody a zvýšil o náklady na vypracování znaleckého posudku). K tomu doplnil, že pokud vedlejší účastnice předložila kalkulaci opravy zpracovanou obchodní společností Global Expert, s. r. o., podle systému Audatex, nelze z této kalkulace vycházet, protože zmíněný systém byl vyvinut pro pojišťovny, jež do něho zadávají údaje, a které mají zájem na tom, aby vyčíslená škoda byla co nejnižší. Reagoval tím na argumentaci vedlejší účastnice obsaženou v písemném závěrečném návrhu ze dne 6. 11. 2015, který byl stěžovateli zaslán na vědomí (viz č. l. 103 a násl. soudního spisu).
13. V odvolání pak vedlejší účastnice namítla, že stěžovatel nedoložil doklady o opravě nebo výměně zařízení Columbus a že výslovně požádal, aby výše škody byla stanovena rozpočtem, načež na základě průzkumu trhu byla zjištěna obvyklá cena obdobného zařízení, která byla navýšena o cenu potřebného dílu, režijního materiálu a práce, přičemž celkové náklady na opravu činily 9 520,84 Kč (a tyto pak byly zvýšeny o stěžovatelem doložených 3 980 Kč na opravu pravého zadního skla vozidla). Toto odvolání bylo zasláno stěžovateli (s datem doručení 9. 3. 2016), stěžovatel se k němu nijak nevyjádřil, posléze souhlasil i s tím, že o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání (viz přípis ze dne 18. 4. 2016).
14. Pro posouzení ústavnosti postupu obecných soudů, což je úkolem Ústavního soudu v tomto řízení (viz již sub 9), je rozhodné, že nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že v řízení nemohl skutkově a právně argumentovat. Otázku způsobu stanovení výše škody na základě argumentace vedlejší účastnice posuzoval již obvodní soud, s jeho závěry se vedlejší účastnice neztotožnila z důvodů vyjádřených v odvolání, přičemž stěžovateli, v řízení navíc zastoupenému advokátem, nic nebránilo k danému názoru uplatnit svou (proti)argumentaci. Městský soud následně vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, která však po právní stránce posoudil s jiným výsledkem, když shledal, že za daných okolností není relevantní pro stanovení výše škody znalecký posudek, ale kalkulace na základě rozpočtu provedeného vedlejší účastnicí, a proto rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl [§220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Nelze přitom dospět k závěru, že by jeho rozhodnutí bylo "překvapivé", neboť stěžovatel s ohledem na argumentaci vedlejší účastnice nemohl vyloučit, že se s ní odvolací soud ztotožní. Stěžovatel, jde-li o správnost samotného právního posouzení věci městským soudem, v ústavní stížnosti žádnou námitku neuplatnil, ostatně kdyby tak učinil, nemohl by Ústavní soud považovat ústavní stížnost za přípustnou, a to z důvodu (řádného) nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (viz sub 11).
15. Ke stěžovatelovu povšechnému tvrzení, že kdyby ho městský soud poučil, pak by předložil kupní smlouvu ohledně zařízení Columbus, nutno v prvé řadě upozornit, že z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel tuto smlouvu nepředložil úmyslně, neboť vyšel z toho, že znalecký posudek pro něj vyzněl "výhodněji". Lze tedy usuzovat, že sám stěžovatel sice daný důkaz (i bez poučení soudu) považoval za relevantní, nicméně u soudu uplatnil jiné skutkové tvrzení, jde-li konkrétně o výši mu vzniklé škody, a tu prokazoval zmíněným znaleckým posudkem. Nešlo tedy o situaci přepokládanou ustanovením §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dlužno dodat, že vedlejší účastnice ke svému závěrečnému návrhu (viz výše) přiložila kupní smlouvu uzavřenou dne 18. 3. 2012 mezi stěžovatelem a Irenou Slepcsikovou (viz č. l. 105); tuto smlouvu vedlejší účastnice obdržela dne 3. 12. 2012, a to až v souvislosti s následnou pojistnou událostí, neboť šetření nyní posuzované pojistné události bylo ukončeno dne 12. 4. 2012 a současně došlo k vyplacení pojistného plnění (viz i poznámka na smlouvě "č. PU 2120081010").
16. Jak plyne z výše uvedeného, městský soud vyšel z toho, že vzhledem ke způsobu likvidace pojistné události, kdy výše náhrady škody byla stanovena tzv. rozpočtem, již není třeba se zabývat znaleckým posudkem. Nelze přitom usuzovat, že by ze strany městského soudu došlo ke změně právní kvalifikace, neboť obvodní soud i městský soud postupovaly podle §26 a §28 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a článku XIX bodu 4 Všeobecných pojistných podmínek H - 350/05, pouze obvodní soud "výši účelně vynaložených nákladů na odstranění následků pojistné události" stanovil na základě znaleckého posudku, zatímco městský soud vycházel z kalkulace "rozpočtem", provedené Global expert. Nenastala tedy ani situace předpokládaná ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud jen pro úplnost dodává, že se tímto nijak nevyjadřuje k otázce správnosti, resp. ústavní konformity právního názoru městského soudu, neboť ta předmětem ústavní stížnosti nebyla.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu