ECLI:CZ:US:2017:3.US.975.17.1
sp. zn. III. ÚS 975/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti K + B Expert, s. r. o., sídlem U expertu 91, Klíčany, zastoupené JUDr. Josefem Corradinim, advokátem, sídlem Valova 1106/24, Ostrava - Stará Bělá, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 21 Cdo 2910/2015-1506, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Petra Čihuli, 2) Moniky Kopové, 3) Romana Kulfánka, 4) Jana Mikuleckého, 5) Martina Moravce, 6) Petra Nováka, 7) Aleny Urbanové, 8) Jana Rolleho, 9) Aleše Vorálka, 10) Václava Filipa a 11) Zdeňka Hlinky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že stěžovatelka se žalobou po vedlejších účastnících domáhala zaplacení na ně připadajících poměrných částí náhrady škody za schodek vzniklý na svěřených hodnotách v celkové výši 831 282 Kč. Schodek na svěřených hodnotách byl stěžovatelkou zjištěn na základě inventury provedené na její prodejně, kde vedlejší účastníci byli zaměstnáni jako prodavači na základě pracovních smluv; všichni vedlejší účastníci měli rovněž uzavřeny dohody o společné hmotné odpovědnosti.
3. Aniž by bylo třeba podrobněji rekapitulovat průběh celého řízení (kdy se nalézací a odvolací soud věcí zabývaly opakovaně), postačí odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 3. 2015 č. j. 20 Co 16/2015-1447, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba proti všem žalovaným je co do základu důvodná a o výši nároků stěžovatelky rozhodne soud prvního stupně v rozsudku konečném. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž městský soud dospěl k závěru, že výši schodku lze určit na základě znaleckého posudku. Charakteristice manka čili schodku jako záporného inventarizačního rozdílu mezi účetními údaji a skutečným stavem zboží odpovídá údaj stanovený znalcem ve variantě, kterou byla minimální výše manka stanovena na 782 345,94 Kč. Vzhledem k nedostatkům v prodejně městský soud dále dovodil, že vedlejší účastníci se odpovědnosti za manko podle §176 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen "zákoník práce") zprostili v rozsahu jedné poloviny, neboť na jeho vzniku se nepochybně podílelo nedostatečné technické a personální zajištění prodejny, včetně nedostatečně profesionálního vedení prodejny ze strany jejího vedoucího.
4. K dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud změnil shora citovaný rozsudek městského soudu tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 11. 2014 č. j. 27 C 184/2002-1379 v zamítavých výrocích a ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady státu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost v rozsudku specifikovaným vedlejším účastníkům nahradit náhradu nákladů řízení před nalézacím, odvolacím i Nejvyšším soudem. V odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že je-li schodek - jako tomu bylo v právě projednávané věci - zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků, je třeba, aby obě strany této rovnice byly vyčísleny průkazným způsobem. V posuzovaném případě byl vedlejším účastníkům předán k vyúčtování majetek hmotné povahy. Vzhledem k povaze schodků, kdy hodnoty chybí, aniž je možné skutkově zjistit, čím se tak stalo, zákon požaduje, aby listiny - inventurní soupisy, v nichž je zaznamenán skutečný (fyzický) stav hodnot zjištěných inventurou - splňovaly po účetní stránce předepsané formální náležitosti a byly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace. Jak však bylo v řízení zjištěno, inventurní seznamy (ručně psané) neobsahovaly v projednávaném případě údaje o finanční hodnotě zboží ani jednotkové ceny zboží, a proto nebylo možno vyčíslit případný inventarizační rozdíl. Nebylo tak možno zkontrolovat, zda údaje v počítačových sestavách odpovídají údajům v inventurních seznamech. Z uvedeného podle Nejvyššího soudu vyplývá, že závěr městského soudu, podle něhož výši schodku jako jednoho z předpokladů zvláštního druhu odpovědnosti podle §176 zákoníku práce lze určit na základě znaleckého posudku, není správný. Protože s ohledem na dosavadní výsledky řízení bylo možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba stěžovatelky ve věci samé zamítnuta, potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud pochybil, shledal-li dovolání vedlejších účastníků přípustným. Stěžovatelka se totiž neztotožnila s tvrzením dovolatelů, že by v řízení byly řešeny právní otázky dovolacím soudem dosud neposuzované, respektive, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto její stanovisko je ostatně součástí vyjádření stěžovatelky k dovolání vedlejších účastníků, ale Nejvyšší soud je nezohlednil. Nejvyšší soud naopak podle stěžovatelky nesprávně dospěl k závěru, že dovolání vedlejších účastníků je přípustné. Stěžovatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je zcela nekonzistentní k již pravomocnému rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 27 C 184/2002-1039, a to ve vztahu k vedoucímu provozovny, neboť jemu bylo uloženo zaplatit stěžovatelce žalovanou jistinu, a to na základě obsahu spisového materiálu s relevantními závěry znalců o průkaznosti předmětné inventury, kterou ale Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku zpochybnil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto podle stěžovatelky nutno hodnotit jako překvapivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Argumentace stěžovatelky - jak patrno z uvedené rekapitulace - se ve svém důsledku koncentruje do tvrzení, že dovolání vedlejších účastníků neměl Nejvyšší soud posoudit jako přípustné a tedy věcně projednatelné. Takové námitce stěžovatelky však Ústavní soud nemůže přisvědčit.
10. Předně je totiž třeba i v tomto případě zdůraznit, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, tedy že neexistuje ústavně zaručené právo na dovolání (mimořádný opravný prostředek), a je-li takový opravný prostředek v právním řádu zaveden, je tomu tak nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb)]. Na druhou stranu však zároveň Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že uvedená skutečnost nemůže institut dovolání, jestliže se už zákonodárce rozhodl jej vytvořit (a rozhodování o něm) vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, zejména práva na spravedlivý proces. Rozhodování soudu v řízení o mimořádném, stejně jako o řádném opravném prostředku, a to včetně posuzování jeho přípustnosti v konkrétní věci, se tak nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce a porušovat maximy práva na spravedlivý proces [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323) a sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. 9. 2015].
11. Ústavní soud tak proto může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání pouze z hlediska jeho ústavnosti, což znamená, že se jeho přezkum omezuje na posouzení dvou hledisek. Tím prvním je, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou. Druhým hlediskem je, zda v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu (jako v právě projednávaném případě), neaproboval právní výklad, který není ústavně konformní.
12. Jedním z principů plynoucích z práva na soudní ochranu a vylučujících libovůli v rozhodování je přitom povinnost obecného soudu odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Tento princip se přitom vztahuje i na rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí musí reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016).
13. V právě posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud všem shora uvedeným požadavkům dostál. Své závěry dostatečně přesvědčivě vysvětlil a tyto rozhodně nelze označit za ústavně nekonformní. Vedlejší účastníci v dovolání Nejvyššímu soudu položili mimo jiné otázku, zda při určení výše škody lze vycházet z účetních podkladů (jak to v řízení učinil soudní znalec), když ale při jejich sestavování nebyl dodržen zákon (stěžovatelka přitom měla dovolání vedlejších účastníků k dispozici a vyjadřovala se k němu). Nejvyšší soud vysvětlil, že za takové situace účetní metody pro stanovení výše škody být použity nemohou. Skutečnost, že vůči jednomu z vedlejších účastníků byl opačný - a nesprávný - závěr aplikován, protože nebyl podroben přezkumu dovolacím soudem, pak na posuzovaném rozhodnutí nemůže ničeho změnit, natož jej jakkoliv zpochybnit.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu