ECLI:CZ:US:2017:4.US.1104.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1104/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti rozhodnutí Úřadu práce, krajské pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2013 č. j. MPSV-UP/968746/13/AIS-ZDP, sp. zn. SZ/616837/2012/AIS-ZDP, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 5. 11. 2015 č. j. MPSV-UM/9240/15/9S-ZLK, sp. zn. SZ/1271/2013/4S-ZLK, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2016 č. j. 22 A 3/2016-153 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2017 č. j. 9 Ads 225/2016-61, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jeho zrušení také navrhuje. Stěžovatel současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 3, čl. 7, čl. 10, čl. 30, čl. 31, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 3, čl. 6, čl. 8, čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 9, čl. 13, čl. 15, čl. 19, čl. 20 a čl. 22 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovateli nepřiznaly příspěvek na mobilitu podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o poskytování dávek"), a následně i soudů, které tento postup aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Úřad práce, krajská pobočka ve Zlíně, zamítl žádost stěžovatele o přiznání příspěvku na mobilitu podle zákona o poskytování dávek. Odvolání stěžovatele Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") jako nedůvodné zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. Stěžovatel se snaží domoci, aby mu byl přiznán příspěvek na mobilitu podle zákona o poskytování dávek. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je však nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, s níž se soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud připomíná, že referenčním kritériem pro posuzování napadených rozhodnutí je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Připomíná, že oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a podmínek pro přiznání příspěvku na mobilitu podle zákona o poskytování dávek, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, jakož i podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí ustanovení zákona o sociálních službách. Ústavní soud rovněž ověřil, že ministerstvo rozhodovalo o odvolání stěžovatele na základě tří posudků o jeho zdravotním stavu, ve kterých posudková komise vždy dospěla k závěru, že nejde o osobu, která není podle §6 odst. 1 zákona o poskytování dávek schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Závěry posudkové komise se nelišily od závěrů, které učinila posudková komise v předchozím řízení. Nejvyšší správní soud se dostatečně věnoval postavení a složení posudkové komise, která je zřizována ministerstvem. V odůvodnění svého rozhodnutí též přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti soudu řádně rozhodnutí odůvodnit (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 116/05 nebo IV. ÚS 2468/11). Lze tedy uzavřít, že oba soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky, které však stěžovatel opětovně vznáší v ústavní stížnosti.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se mu garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebylo možno stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů právního zastoupení s ohledem na znění §83 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu