ECLI:CZ:US:2017:4.US.1128.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1128/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti Mont - Tech, s. r. o., se sídlem v Brně, Jezuitská 582/17, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 4539/2016-142, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č. j. 18 Co 291/2015-118, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, č. j. 45 C 19/2015-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 45 C 19/2015-80, žalobu o odstranění stavby s odůvodněním, že vedlejší účastnice (žalovaná) osvědčila oprávnění a veřejnoprávní titul k užívání garáže jako stavby, prokázala také nabývací titul ke garáži, resp. oprávněnost jejího vlastnického práva, což akceptoval i katastr nemovitostí. Stěžovatelka při koupi pozemku věděla, že na něm stojí stavby (garáže), které užívají (vlastní) třetí osoby a podle kupní smlouvy byla povinna toto omezení strpět.
Krajský soud v Brně rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 18 Co 291/2015-118. Dospěl k závěru, že mezi stranami platí nájemní smlouva sjednaná na dobu neurčitou, která opravňuje vedlejší účastnici spornou garáž užívat, přičemž nájem nebyl dosud vypovězen.
Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne ze dne 25. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 4539/2016-142, s odůvodněním, že stěžovatelka nevymezila žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by bylo potřeba vyřešit. Nad rámec věci uvedl, že z předžalobních jednání ani z podané žaloby nelze dovodit, že by stěžovatelka vypověděla nájemní smlouvu; veškerá její snaha směřovala výhradně k tomu, aby vedlejší účastnice odstranila stavbu garáže z pozemku, který měla užívat bez právního důvodu.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv, neboť má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, nevypořádaly veškeré námitky stěžovatelky a zatížily rozhodnutí nepřípustnou libovůlí i nepřezkoumatelností.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud se důsledně zabýval ústavní stížností, ale porušení ústavních práv stěžovatelky neshledal. Připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy, nikoliv zákonnosti - proto může zrušit napadená rozhodnutí jen tehdy, byla-li jimi porušena ústavně chráněná práva stěžovatelky, což se zjevně nestalo.
Stěžovatelka si předně stěžuje na porušení práva na spravedlivý proces, přičemž pomíjí, že toto právo negarantuje úspěch v řízení, tj. rozhodnutí podle jejího názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale zajišťuje proces, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000).
Obecné soudy mají povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit, což splnily, neboť se logickým a rozumným způsobem vypořádaly s argumentací stěžovatelky, přičemž své závěry podložily zralou úvahou a náležitým dokazováním. Stěžovatelka zaměňuje právo na řádné odůvodnění rozhodnutí s povinností soudu vypořádat každou námitku do sebemenšího detailu - takto ovšem právo na spravedlivý proces nastaveno není. Obecný soud musí vypořádat věcné námitky, a to v takovém rozsahu, který odpovídá jejich povaze a závažnosti vzhledem k posuzované věci; nelze však vyžadovat podrobnou odpověď na každý vznesený argument. Smyslem odůvodnění je, aby účastník řízení věděl, proč soud rozhodl tak, jak rozhodl, přičemž tento smysl je v posuzované věci naplněn (srovnej např. nález ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11).
Nelze ani přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu či Nejvyššího soudu - rozhodnutí obecných soudů z ní naopak vycházejí a četně na ni odkazují (viz usnesení dovolacího soudu).
Celkově ústavní stížnost postrádá argumentaci, která by nasvědčovala, že bylo porušeno jakékoliv ústavní právo stěžovatelky. Stěžovatelka v podstatě opakuje totéž, co již uplatňovala v předchozích řízeních, s čímž se již obecné soudy řádně vypořádaly; zejména si neuvědomuje, že svojí žalobou usilovala o odstranění stavby, která ovšem na jejím pozemku stojí po právu, jelikož dosud vedlejší účastnici svědčí nájemní smlouva, která nebyla vypovězena. Žalobu o odstranění stavby není možné považovat za výpověď nájmu, jak správně dovodil Nejvyšší soud.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu