ECLI:CZ:US:2017:4.US.1172.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1172/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, se sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2017 č. j. 33 Nd 38/2017-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 21. 12. 2015 u Okresního soudu v Bruntále domáhá podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), určení, že žalovaná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Podáním ze dne 24. 11. 2016 stěžovatelka navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. přikázána jinému soudu s odůvodněním, že "s ohledem na četnost sporů", které jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. vede u Okresního soudu v Bruntále, Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Opavě, neboť "je nereálné, aby právní zástupce žalobkyně (který má sídlo v Praze) téměř každý den či obden cestoval zejména do Bruntálu či do Opavy a Olomouce, přičemž soudní jednání jsou často nařízena na osmou nebo devátou hodinu ranní, což pro právního zástupce žalobkyně znamená nejen časovou náročnost zahrnující cestování z Prahy do Bruntálu, Opavy, Olomouce, ale s ohledem na čas nařízených jednání musí právní zástupce žalobkyně tuto cestu absolvovat den předem a vedle nákladů na dopravu musí právní zástupce žalobkyně uhradit i ubytování za nocleh", a že "ve většině řízení jsou další účastníci řízení, kteří rovněž cestují z Prahy". Vzhledem k tomu, že vedení těchto sporů je pro stěžovatelku, jakožto církevní a charitativní instituci, velice nákladné, v rámci minimalizace nákladů, hospodárnosti, rychlosti a efektivního vedení všech dotčených sporů zvolila z důvodů vhodnosti Obvodní soud pro Prahu 1 (případně jiný obvodní soud či okresní soud v Praze).
Nejvyšší soud návrhu stěžovatelky nevyhověl, neboť pro to neshledal důvody. Podle jeho názoru nemůže být přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v jehož obvodu má sídlo právní zástupce stěžovatelky, dosaženo hospodárnějšího, rychlejšího a ani po skutkové stránce spolehlivějšího a důkladnějšího projednání věci. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že "Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Uvedené ustanovení je zároveň zákonem určenou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny); důvody pro přikázání věci jinému než příslušnému soudu tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše uvedeného ústavního principu."
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavněprávní deficit, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu, však v dané věci shledán nebyl.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s tím, že Nejvyšší soud nevyhověl jejímu návrhu na delegaci vhodnou ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. Citované zákonné ustanovení upravuje možnost přikázání (delegace) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti; relevantní k ní mohou být zejména důvody spočívající v hospodárnějším a rychlejším projednání věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem. Na druhou stranu je ovšem místní příslušnost soudů k řízení určena kogentními kritérii vymezenými v ustanovení §84 a násl. o. s. ř. Tato úprava představuje mimo jiné realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zásada zákonného soudce tak představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou pro jeho aplikaci dány mimořádné důvody (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 938/10, I. ÚS 144/2000 nebo IV. ÚS 222/96).
Ústavní soud podotýká, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami obsaženými v jiných ústavních stížnostech téhož stěžovatele v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními (sp. zn. I. ÚS 868/17, IV. ÚS 942/17) odmítl jako zjevně neopodstatněné. Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovateli známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.
I v daném případě Nejvyšší soud otázku delegace řádně zvážil a též přihlédl k tomu, že řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem před Okresním soudem v Bruntále probíhá již od roku 2015 a k nesouhlasu žalovaných. Ani Ústavní soud v dané věci žádné mimořádné důvody pro delegaci neshledal, ostatně stěžovatelce nic nebrání, aby si zvolila jiného právního zástupce s vhodněji umístěným sídlem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu