ECLI:CZ:US:2017:4.US.1212.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1212/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Marie Salm-Reifferscheidt-Raitzové, b) Idy Schoellerové a c) Hugo Salm-Reifferscheidta, zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem Sadová 1808, 289 22 Lysá nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 2908/2016-292 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2016 č. j. 37 Co 104/2015-253, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a A) Okresního soudu v Blansku, B) Zemědělského družstva Rájec-Jestřebí v likvidaci, IČ: 00132390 se sídlem Rájec - Jestřebí 86 a C) ZERA Rájec a. s. IČ: 25564854, se sídlem Rájec - Jestřebí, Rájec, Blanenská 86, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2017, napadají stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na "řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod". Porušen měl být též čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným stanovým způsobem poskytovaly ochranu právům).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Blansku (dále též nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 6 C 260/2013 občanskoprávní spor mezi žalobci a žalovanými 1) Zemědělským družstvem Rájec-Jestřebí v likvidaci a 2) ZERA Rájec a. s. Žalobci se domáhali určení neplatnosti "Prohlášení o vkladu ze dne 8. listopadu 1999 Zemědělského družstva Rájec - Jestřebí, Blanenská 86 o zvýšení základního kapitálu akciové společnosti s obchodním jménem ZERA Rájec a. s. nepeněžitým vkladem, a to ve výroku identifikovanými nemovitostmi v katastrálním území Rájec nad Svitavou". Žalobci tvrdili, že k nemovitému majetku, který byl předmětem "Prohlášení o vkladu ze dne 8. 11. 1999", uplatnili dne 9. 12. 1992 restituční nárok, coby právní nástupci Hugo Salma, zemřelého 2. 3. 1946, jemuž byly tyto nemovitosti zkonfiskovány. Z toho žalobci dovozovali svou aktivní legitimaci ve sporu a dále uváděli, že prohlášení o nepeněžitém vkladu je absolutně neplatným právním úkonem, neboť bylo učiněno v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Žalobci tvrdili, že na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem.
Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 6 C 260/2013-209 byla určovací žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalobci nemají věcnou legitimaci ve sporu a že na žádaném určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 16. 2. 2016 č. j. 37 Co 104/2015-253 byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Odvolací soud konstatoval, že vyhověním podané určovací žalobě by se nic nezměnilo na právním postavení žalobců a případný vyhovující rozsudek by nemohl sloužit jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí.
Dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 24. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 2908//2016-292 odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. pro nepřípustnost; přípustnost není podle názoru dovolacího soudu dána ani ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., a nejde ani o rozhodnutí spadající do okruhu rozhodnutí uvedených v ustanovení §238a o. s. ř.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů. Tvrdí, že na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem a že byli k podané určovací žalobě věcně legitimováni. Za nedostatek řízení před obecnými soudy pokládají skutečnost, že se obecné soudy údajně řádně nezabývaly změnou jejich žalobního petitu, v němž se "v rámci rozšíření návrhu domáhali, aby soud určil, že ke dni 9. 2. 2000 nevzniklo společnosti ZERA Rájec a. s. vlastnické právo k nemovitostem v Rájci-Jestřebí", blíže identifikovaným v jejich návrhu. Namítají, že nalézací soud tento procesní návrh stěžovatelů neprávem zamítl s odůvodněním, že výsledky dosavadního řízení by nemohly sloužit jako podklad pro řízení o změněném návrhu; odvolací a dovolací soud se prý námitkou, týkající se jejich procesního návrhu, nezabývaly vůbec.
Podle názoru stěžovatelů měl být při rozhodování o jejich naléhavém právním zájmu na požadovaném určení vzat v úvahu i stav restitučního řízení (resp. i jeho možný výsledek), v němž "restituční správní orgán dosud o (ne)obnovení jejich vlastnického práva vůbec nerozhodl".
Další námitkou stěžovatelů je údajně nesprávný výklad §5 odst. 3 zákona o půdě a ustanovení §23 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"). Stěžovatelé zdůrazňují, že v dosud vedeném restitučním řízení není dostatečně chráněn jimi uplatněný nárok na vydání předmětných nemovitostí za situace, v níž povinné osoby s předmětnými nemovitostmi nakládají bez souhlasu stěžovatelů v rámci "jejich nezákonné privatizace".
V.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v takových případech může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Žádné protiústavní zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná zásadu, podle níž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv, zaručených ústavními předpisy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Ústavní soud není nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by se Ústavní soud stal pravidelnou třetí soudní instancí, což však jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].
Stejně tak Ústavní soud není v zásadě nadán pravomocí přehodnocovat právní závěry vyřčené v napadených rozhodnutích obecných soudů. Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem tzv. podústavního práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem tzv. podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace tzv. podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)].
V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily nesprávné intepretace výše zmíněných ustanovení zákona o půdě či katastrálního zákona. Jejich právní závěry nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" a aplikace norem tzv. podústavního práva není ani v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V projednávané věci je relevantní skutečnost, že stěžovatelé se domáhali určení neplatnosti právního úkonu v řízení, jehož nebyli účastníky a nebyli ani vlastníky předmětných nemovitostí. Jak připomněl dovolací soud, námitky stěžovatelů ve vztahu k převodu majetku, k němuž byl stěžovateli uplatněn restituční nárok, a s ním spojená otázka platnosti prohlášení o vkladu, bude předmětem dalšího rozhodování obecných soudů v souvislosti s uplatněným restitučním nárokem stěžovatelů a nelze požadovaným určením fakticky předjímat výsledek restitučního sporu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelů zabývaly, přičemž jejich právní závěr, že stěžovatelé nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že nejsou v předmětném sporu věcně legitimováni, není v rozporu ani se skutkovými zjištěními soudů, ani s platnou judikaturou. Jak konstatují sami stěžovatelé, o procesním návrhu stěžovatelů bylo rozhodnuto již v rámci řízení před soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu se již odvolací soud dalšími námitkami stěžovatelů týkajícími se této otázky nezabýval a jen stručně odkázal na správný postup soudu prvního stupně i na důvodnost jeho právních závěrů.
Ústavní soud neshledal žádný důvod k tomu, aby právní závěry, uvedené v napadených rozhodnutích obecných soudů, z ústavněprávního hlediska zpochybnil. Napadená rozhodnutí obecných soudů nijak nevybočují z rámce judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
Ústavní soud také poukazuje na závěry, vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soude ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 (dále jen "Stanovisko"), v němž se zejména uvádí:
"I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy."
Ústavní soud neshledal žádné důvody, aby na těchto závěrech, aplikovatelných i v nyní posuzované věci, cokoli měnil a odkazuje na odůvodnění citovaného Stanoviska.
Ústavní soud dospěl k závěru, že základní právo stěžovatelů na řádný a spravedlivý proces porušeno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu