ECLI:CZ:US:2017:4.US.1268.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1268/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Alešem Klouzkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Havlíčkova 404/2, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2017 č. j. 3 To 143/2016-915 a 3 To 144/2016-911 a usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2016 č. j. 28 T 20/2014-895 a ze dne 15. 11. 2016 č. j. 28 T 20/2014-902, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2016 č. j. 28 T 20/2014-895 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené jeho obhájci ve výši 128 654,- Kč. Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Olomouci zamítl napadeným usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. 3 To 143/2016-915. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2016 č. j. 28 T 20/2014-902 byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, přičemž stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Olomouci zamítl napadeným usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. 3 To 144/2016-911. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených usnesení k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že ve své žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu popsal své osobní, výdělkové i majetkové poměry, a to včetně výhledu do budoucna, a že opětovně žádal soudy o poskytnutí formulářů, eventuálně návodu potřebných k osvědčení jeho poměrů. Podle stěžovatele na to Krajský soud v Ostravě reagoval pouze obecným poučením obsahujícím citaci ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, žádného dalšího poučení či výzvy k doložení potřebných dokumentů se již stěžovateli nedostalo. Stěžovatel má za to, že trestní soudy v rozporu s obvyklou praxí neučinily žádné vlastní kroky k prověření jeho tvrzení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o zamítnutí jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze přezkoumat, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 3416/16).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo opřeno primárně o skutečnost, že stěžovatel je plně schopen práce a jeho budoucí výdělkové možnosti nejsou nijak oslabeny, resp. že stěžovatel ničím konkrétním tento předpoklad nezpochybnil. Vrchní soud v Olomouci pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. j. 3 To 144/2016-911 poukázal na to, že stěžovatel ani nijak nedoložil své tvrzení o probíhající exekuci na jeho majetek (č. l. 3).
Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy jej měly podrobně poučit o tom, jak má doložit své majetkové poměry, poskytnout mu formulář a vyvinout vlastní iniciativu k tomu, aby jeho tvrzení ověřily, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12 či IV. ÚS 2527/15). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení).
Z ustanovení §33 odst. 2 a 3 trestního řádu vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit, přičemž pro tyto účely musí dodat i přílohy prokazující důvodnost jeho nároku na bezplatnou obhajobu. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku na bezplatnou obhajobu, přičemž stěžovatel byl v tomto smyslu v průběhu trestního řízení řádně poučen. Absence podkladů přitom znemožňuje soudu rozhodovat o žádosti, neboť samo tvrzení postačující není (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3024/15). Pokud tedy stěžovatel skutečnosti tvrzené ve své žádosti na bezplatnou obhajobu alespoň v minimálním rozsahu nedoložil, nelze výše uvedeným úvahám trestních soudů a jejich postupu nic vytýkat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu