ECLI:CZ:US:2017:4.US.1270.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1270/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Milady Gabrielové, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 22 Cdo 5139/2015-395, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 7. 4. 2014 č. j. 5 C 309/2004-272 zamítl žalobu na určení, že Stanislav Gabriel a stěžovatelka vlastní ve společném jmění manželů v rozhodnutí specifikovanou nemovitost. Následně k odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 3. 2015 č. j. 59 Co 407/2014-339 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 a odst. 3 ve spojení s §218a o. s. ř. pro opožděnost odmítl. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 24. 6. 2015 dovolání, které však zaslala prostřednictvím datové schránky Městskému soudu v Brně. Toto dovolání bylo Městským soudem v Brně následně přeposláno soudu prvního stupně dne 26. 6. 2015. Stěžovatelka dne 25. 6. 2015 zaslala dovolání prostřednictvím datové schránky přímo soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud poukázal na ustanovení §240 o. s. ř. a na vlastní judikát sp. zn. 30 Cdo 579/2004, podle něhož "bylo-li dovolání podáno u jiného než příslušného soudu prvního stupně nebo u nepříslušného odvolacího soudu, anebo jinému státnímu orgánu či správnímu úřadu, je dovolací lhůta zachována jen tehdy, stačí-li tento soud nebo jiný orgán ještě v dovolací lhůtě odeslat jemu doručené dovolání příslušnému soudu prvního stupně, odvolacímu soudu nebo dovolacímu soudu (tj. podat je u držitele poštovní licence nebo přímo u soudu)". Dovolací soud konstatoval, že dovolání stěžovatelky, které bylo soudu prvního stupně odesláno dne 25. 6. 2015, bylo podáno až po marném uplynutí lhůty k podání dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout. Uzavřel s tím, že na tomto závěru nic nemění okolnost, že stěžovatelka podala dne 24. 6. 2015 dovolání k Městskému soudu v Brně, neboť tento soud nebyl ve věci příslušným soudem prvního stupně, přičemž příslušnému soudu prvního stupně bylo dovolání přeposláno až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že došlo k administrativnímu pochybení a že zvolený výklad ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. je nadměrně formální a "nešetrně" tvrdý. Dále také argumentovala tím, že ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. "připouští zachování lhůty v případě podání dovolání funkčně nepříslušnému soudu (lhůta je zachována, je-li podáno u ‚odvolacího nebo dovolacího soudu'), aniž je řešena otázka místní příslušnosti". Stěžovatelka konečně poukázala na to, že výklad dovolacího soudu je ve vztahu k účelu dané právní úpravy nepřiměřený, a to navíc za situace, kdy podání učinila obecně "u soudu" ve lhůtě.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup dovolacího soudu nelze považovat za porušení stěžovatelčina základního práva, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona. Dovolací soud vyložil právní otázku opožděnosti stěžovatelčina dovolání; právní závěr řádně odůvodnil, rozhodnutí nelze označit za formalistické nebo rozporné s obecnými zásadami spravedlnosti.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nedbá systematiky občanského soudního řádu a vztahu mezi jeho ustanoveními, která upravují pravidla obecná, tj. v souzené věci pravidla pro počítání běhu lhůt (§57 o. s. ř.) a pravidla speciální, která jsou pro daný institut kogentní, tj. například pro podání dovolání (§240 o. s. ř.). V této souvislosti Ústavní soud současně připomíná, že při výkladu dotčených ustanovení je nutno respektovat vztah mezi jednotlivými odstavci, tj. v souzené věci v §240 o. s. ř. vztah mezi jeho odstavcem prvním a odstavcem druhým, z něhož lze jednoznačně dovodit, že takovým "odvolacím" soudem je ten soud, který v souzené věci rozhodoval jako odvolací soud, jak Nejvyšší soud ostatně připomněl ve výše citovaném judikátu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu