ECLI:CZ:US:2017:4.US.1460.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1460/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek - č. p. X a Y, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, se sídlem Jiráskova 1343/2, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2016 sp. zn. 13 Co 70/2016, a proti usnesení JUDr. Iva Luhana, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 1, se sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, ze dne 11. prosince 2015 č. j. 099 EX 4403/14-12, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) soudního exekutora JUDr. Iva Luhana, jako účastníků řízení, a za účasti a) Okresního soudu v Sokolově b) Miroslava Zugary a c) Jaroslavy Zugarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 6. května 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Společenství vlastníků jednotek - č. p. X a Y (dále jen "stěžovatel" nebo "oprávněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a soudního exekutora JUDr. Iva Luhana, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu spisového materiálu JUDr. Iva Luhana (dále jen "soudní exekutor"), vedeného pod sp. zn. 099 EX 4403/14, a spisu Okresního soudu v Sokolově, vedeného pod sp. zn. 28 EXE 3969/2014, Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem pro zmeškání ze dne 30. prosince 2013 č. j. 45 Cm 156/2013-39, Krajský soud v Plzni uložil Miroslavu a Jaroslavě Zugarovým (dále jen "povinní") zaplatit společně a nerozdílně oprávněnému (stěžovateli) částku 17 480 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených odvodů do fondu oprav a úhrad spojených s užíváním bytu za období od listopadu 2011 do února 2012 včetně.
2) Dne 21. května 2014 obdržel soudní exekutor návrh oprávněného na nařízení exekuce, neboť povinní doposud na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013 plnili toliko 6 394 Kč.
3) Pokynem ze dne 2. června 2014 č. j. 28 EXE 3969/2014-14, Okresní soud v Sokolově uložil soudnímu exekutorovi, aby exekuční návrh odmítl nebo zamítl, neboť oběma povinným bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2012 č. j. KSPL 56 INS 18357/2011-B-15 a KSPL 56 INS 18358/2011-B-3, schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře.
4) Usnesením ze dne 11. prosince 2015 č. j. 099 EX 4403/14-12, soudní exekutor (s odkazem na schválené oddlužení povinných) exekuční návrh oprávněného zamítl.
5) K odvolání oprávněného Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. března 2016 sp. zn. 13 Co 70/2016 potvrdil rozhodnutí soudního exekutora. Odvolací soud upozornil, že s účinností od 1. ledna 2014 - s ohledem na znění §140e zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů - platí, že rozhodnutí o úpadku povinného brání nařízení nebo zahájení výkonu exekuce.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že schválení oddlužení povinných není důvodem pro zamítnutí či odmítnutí návrhu na nařízení exekuce. Dle stěžovatele platí, že pokud byl insolvenční návrh podán povinnými dne 11. října 2011, usnesení o úpadku bylo vydáno dne 21. listopadu 2011 a usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo vydáno dne 8. února 2012, pak je zřejmé, že v exekuci měly být vymáhány pohledávky, jejichž vznik byl způsoben jednáním povinných, kteří ani po schválení oddlužení neplnili své závazky vůči stěžovateli. Dle stěžovatele povinní porušili povinnost dle §412 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona, totiž nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohli v době jejich splatnosti splnit. Závazků vzniklých po schválení oddlužení se dle stěžovatele proto schválené oddlužení nijak nedotýká a nebrání tedy ani nařízení exekuce.
Neplacení odvodů do fondu oprav a úhrad, spojených s užíváním bytu v období od listopadu 2011 do února 2012 včetně, by mělo být dle stěžovatele důvodem k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení, nicméně takovému návrhu nemůže insolvenční soud vyhovět, není-li splněna podmínka dle §418 odst. 1 písm. c), odst. 2 insolvenčního zákona, tedy není-li k vymožení závazku povinného vůči věřiteli nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce. Stěžovatel má za to, že za stavu, kdy soudní exekutor zamítl návrh na nařízení exekuce a insolvenční soud nemůže rozhodnout o zrušení schválení oddlužení, neboť nebyla nařízena exekuce, je třeba ustanovení §418 odst. 2 insolvenčního zákona vyložit tak, že lze nařídit exekuci na majetek povinných.
Stěžovatel dále poukázal na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2015 č. j. 56 Co 460/2015, z něhož se podává závěr, že tzv. "nové pohledávky", tedy pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku i po rozhodnutí o schválení oddlužení, není možné uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky, a proto pro takové pohledávky neplatí omezení obsažená v §109 odst. 1 písm. a) a §140c insolvenčního zákona.
Konečně stěžovatel poukazuje na ustanovení §409 odst. 2 insolvenčního zákona z něhož dovozuje, že v dané věci lze nařídit exekuci, neboť pohledávky stěžovatele za povinnými měly vzniknout poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.
IV.
Ústavní soud si vyžádal v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření soudního exekutora, Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni, jakož i shora označené spisy soudního exekutora a Okresního soudu v Sokolově.
Okresní soud v Sokolově ve svém vyjádření ze dne 8. února 2017 uvedl, že ústavní stížnost považuje za důvodnou ohledně pohledávky za období od 8. do 29. února 2012, protože exekuci, která by postihovala majetek, který povinní získali poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (8. února 2012), z příjmů, které nepodléhaly oddlužení, lze dle §409 odst. 2 insolvenčního zákona zahájit a provést jen pro pohledávky, které vzniknou poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.
Soudní exekutor zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření ze dne 9. února 2017, v němž poukázal na to, že rozhodnutí o ústavní stížnosti stojí na právním posouzení pohledávek stěžovatelky za povinnými, totiž zda tyto jsou "novými pohledávkami" ve smyslu §409 odst. 2 insolvenčního zákona, které bylo možné zažalovat a následně k jejich uspokojení podat exekuční návrh. Dle soudního exekutora stěžovatel nerozlišuje mezi povolením oddlužení a jeho schválením, přičemž s každým z těchto rozhodnutí insolvenčního soudu jsou spjaty jiné účinky, neboť povinnost nepřijímat na sebe nové závazky byla povinným uložena až rozhodnutím o schválení oddlužení ze dne 8. února 2012.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 13. února 2017 označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel v replice ze dne 7. března 2017 shrnul, že přinejmenším pohledávky za měsíce prosinec 2011, leden 2012 a únor 2012 nemohl v insolvenčním řízení uplatnit přihláškou, poněvadž lhůta k podání přihlášek stanovená v usneseních Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2011 č. j. KSPL 56 INS 18357/2011-A-7 a č. j. KSPL 56 INS 18358/2011-A-9, uplynula dne 21. prosince 2011. Jestliže stěžovatel získal exekuční titul (pravomocný a vykonatelný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013 č. j. 45 Cm 156/2013-39), pak je dle jeho názoru logické, že se v případě nesplnění povinnosti uložené povinným bude domáhat vymožení své pohledávky exekucí.
V.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda pohledávky stěžovatele za povinnými z titulu neuhrazených odvodů do fondu oprav a úhrad spojených s užíváním bytu za období od listopadu 2011 do února 2012 včetně, jsou pohledávkami, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně vznikly poté, co nastaly účinky schválení oddlužení a lze tak pro ně nařídit a vést exekuci i přesto, že oddlužení povinných nadále trvá.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu soudního exekutora zjistil, že ač stěžovatel již v odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce tvrdil, že "v exekuci měly být vymáhány pohledávky, které nebylo možné s ohledem na dobu jejich vzniku přihlásit do insolvenčního řízení" argumentaci, že jde o pohledávky "nové" ve smyslu §409 odst. 2 insolvenčního zákona (tedy vzniklé až po schválení oddlužení povinných) uplatňuje teprve v řízení před Ústavním soudem.
Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně vyslovil tak, že tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post) - k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2013 sp. zn. III. ÚS 496/13 - a není proto možné se jimi meritorně zabývat.
Stěžejní námitkou stěžovatele se proto Ústavní soud nemohl zabývat, neboť odvolací soud nedostal příležitost ji vyřešit. Stěžovateli přitom nic nebránilo uplatnit uvedenou námitku odkazem na ustanovení §409 odst. 2 insolvenčního zákona již v řízení před odvolacím soudem.
Jelikož od odpovědi na otázku, zda pohledávky stěžovatele za povinnými jsou pohledávkami, které vznikly poté, co nastaly účinky schválení oddlužení ve smyslu §409 odst. 2 insolvenčního zákona, se odvíjí i zbývající argumenty stěžovatele, Ústavní soud se jimi nemohl zabývat.
Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Rozdílný názor stěžovatele na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97).
Protože Ústavní soud neshledal splnění podmínek pro svůj případný kasační zásah, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu