ECLI:CZ:US:2017:4.US.1692.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1692/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Bc. Veronikou Kvapilovou, advokátkou se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 1699/2017-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 20. 12. 2016 č. j. 50 C 138/2016-19 zamítl žádost žalobce (dále jen "stěžovatel") o ustanovení zástupce z řad advokátů, když poukázal na to, že se v souzené věci jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva (srov. §30 a §138 o. s. ř.). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2017 č. j. 44 Co 47/2017-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že stěžovatel netvrdí žádné skutečnosti, které by odpovídaly hypotéze některé právní normy, a připomněl, že opakovaným podáváním totožných žalob se ze strany stěžovatele jedná i o zneužití práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolací řízení zastavil, když v prvé řadě (a s odkazem na vlastní dosavadní judikaturu - srov. sen. zn. 31 NSCR 9/2015 a sp. zn. 30 Cdo 4347/2016) zkoumal splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů sám a dospěl k závěru, že předpoklady podle §30 o. s. ř. ve spojení s §138 splněny nejsou. Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel se v žalobě a v jejím doplnění omezil na neurčitá tvrzení o státních zločincích a neuvedl ani žádné konkrétní jednání (orgánů) státu, v důsledku něhož mu měla vzniknout újma způsobující nemožnost jeho uzdravení. Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel nevylíčil alespoň v hrubých rysech, čeho a z jakého důvodu se domáhá; dovodil, že podání považuje za svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Dovolací soud konečně také připomněl, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel zahajuje velké množství většinou neúspěšných soudních sporů se státem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že má trvale poškozený zdravotní stav; obdobně jako v podání k dovolacímu soudu poukázal na "zločinecký režim (Česká republika) a jeho zločinecké organizace (soudy v Hradci Králové a Pardubicích)", které zajímá "ochrana bohatých zlodějů a zločinců jako je MUDr. Gabriela Bartheldová" a dotčené "likvidační procesy" (spis sp. zn. 2 T 159/2011).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup dovolacího soudu nelze považovat za porušení stěžovatelova základního práva, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona. Dovolací soud posoudil a vyložil právní otázku spojenou se skutečností, že přes výzvu a poučení soudu prvního stupně stěžovatel při podání dovolání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Dovolací soud současně předmětnou otázku zkoumal sám, věnoval pozornost výše zmíněným otázkám a dovodil, že pro řízení o dovolání není důvod stěžovateli ustanovit advokáta. Ústavní soud proto uzavírá, že Nejvyšší soud svůj právní závěr řádně odůvodnil; rozhodnutí nelze označit za formalistické nebo rozporné s obecnými zásadami spravedlnosti a nelze v něm shledat porušení ústavnosti.
Ústavní soud navíc dodává, že také jemu je z úřední činnosti známa četnost stěžovatelových procesně deficitních podání, kdy je pravidelně vyzýván k odstraňování vad, a to s patřičným poučením (např. sp. zn. I. ÚS 879/16, I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, II. ÚS 1616/16, II. ÚS 293/16, II. ÚS 292/16, III. ÚS 3759/15, I. ÚS 478/17, III. ÚS 1691/17, III. ÚS 1693/17, IV. ÚS 1690/17). Ústavní soud proto nemá pochybnosti o stěžovatelově náležité informovanosti o problematice právního zastoupení nejen v řízeních před Ústavním soudem, ale také v řízeních před civilním, správním nebo trestním soudem, kdy přes poučení předkládá opakovaná podání, a to jako v právě souzené věci za situace zjevně bezúspěšného uplatňování práva.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu