ECLI:CZ:US:2017:4.US.1786.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1786/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské se sídlem Beethovenova 235/1, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 30 Nd 96/2017-119, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a A. Okresního soudu v Bruntále a B. Vojenských lesů a statků ČR, s. p., se sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdí, že toto rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces včetně práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na rovnost účastníků řízení (čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana).
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.") domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného - Vojenských lesů a statků ČR, s. p. při uzavření dohody o vydání nemovitostí ve vlastnictví České republiky, s nimiž je oprávněn žalovaný hospodařit.
Podáním ze dne 27. 1. 2017 žalobkyně navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s odůvodněním, že "s ohledem na četnost sporů", které jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. vede u různých soudů s dalšími účastníky, kteří mají stejně jako její právní zástupce sídlo v Praze 1, popřípadě v Praze 2 či v Praze 3, je pro jejího právního zástupce nereálné (z hlediska časového a finančního) cestovat mezi sídly soudů a sídlem svým. S přihlédnutím i k poměrům ostatních účastníků řízení považovala žalobkyně za vhodné přikázat věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Žalovaný s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasil.
Nejvyšší soud návrhu stěžovatelky nevyhověl a rozhodl, že věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 213/2015 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, neboť v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti. Nejvyšší soud konstatoval, že argumentace žalobkyně úsporami nákladů na straně jejího právního zástupce, ani zvýšené náklady na cestovné k procesnímu soudu nejsou dostatečnými důvody k porušení ústavního principu práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na četnost sporů (dalších 48 sporů), které vede o své restituční nároky podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tato řízení probíhají paralelně. Četnost a časová náročnost soudních sporů vedla stěžovatelku k tomu, aby navrhla, aby věci byly přikázány k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Jejímu návrhu však Nejvyšší soud nevyhověl. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud při svém rozhodování nevzal v úvahu jí uváděné skutečnosti (zejména zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení), proto považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem neodůvodnil, nevysvětlil, z jakého důvodu nepřihlédl k tvrzením stěžovatelky a tím porušil výše uvedená základní práva.
IV.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění předpokladů a podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost po formální stránce odpovídá požadavkům kladeným zákonem o Ústavním soudu na ústavní stížnost.
Z hlediska argumentace stěžovatelky i obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace tzv. podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavněprávní deficit, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu, však v dané věci shledán nebyl.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s tím, že Nejvyšší soud nevyhověl jejímu návrhu na delegaci vhodnou ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších doplňků (dále jen "o. s. ř."). Citované zákonné ustanovení upravuje možnost přikázání (delegaci) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti; relevantní k ní mohou být zejména důvody spočívající v hospodárnějším a rychlejším projednání věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem. Na druhou stranu je ovšem místní příslušnost soudů k řízení určena kogentními kritérii vymezenými v ustanovení §84 a násl. o. s. ř. Tato úprava představuje mimo jiné realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zásada zákonného soudce tak představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou pro jeho aplikaci dány mimořádné důvody (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 938/10, I. ÚS 144/2000 nebo IV. ÚS 222/96).
Ústavní soud podotýká, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, a především vymezením stížnostních námitek zcela shoduje s námitkami obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními (sp. zn. I. ÚS 868/17, IV. ÚS 942/17) odmítl jako zjevně neopodstatněné. Závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovatelce známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.
I v daném případě Nejvyšší soud otázku delegace řádně zvážil a též přihlédl k tomu, že předmětné řízení před Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 16 C 213/2015 probíhá již od roku 2015 a též k nesouhlasu žalovaného. Ani Ústavní soud v dané věci žádné mimořádné důvody pro delegaci neshledal; ostatně stěžovatelce nic nebrání, aby si zvolila jiného právního zástupce s vhodněji umístěným sídlem v místě konání soudních sporů.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť je z jeho obsahu zřejmé, že Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatelky v napadeném rozhodnutí zabýval a také řádně vypořádal.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu