ECLI:CZ:US:2017:4.US.1801.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1801/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Hai Hoang Nguyen, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4770/2016-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, domáhal zaplacení 100 000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za majetkovou újmu, jež mu měla vzniknout provedením domovní prohlídky dne 22. 2. 2012 v rámci trestního stíhání žalobce - jeho otce, který byl posléze rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 41 T 12/2013 zproštěn obžaloby. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 1. 2016 č. j. 18 C 179/2015-56 žalobu zamítl, neboť shledal, že nebyly naplněny předpoklady žádného z odpovědnostních titulů upravených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2016 č. j. 30 Co 140/2016-92 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podstatu ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatele, že obecné soudy neposuzovaly jeho nárok jako náhradu škody podle obecných ustanovení týkajících se ochrany osobnosti poté, co došly k závěru, že nárok stěžovatele je za zjištěného skutkového stavu podle zákona č. 82/1998 Sb. vyloučen. Namítá, že soudy v minulosti rozhodovaly o obdobných nárocích a přiznávaly odškodnění. Uvádí, že i osoby, které nejsou účastníky řízení, mohou být negativně zasaženy ve svých osobnostních právech a nelze tedy tvrdit, že nezákonná domovní prohlídka provedená v obydlí rodiny je jen zásahem do práva obviněného a nikoli jeho partnera či dětí žijících ve společné domácnosti. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1200/09.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, přísluší ostatním soudům. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní judikaturu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu, jak namítá stěžovatel.
Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil tím, že otázky předestřené stěžovatelem nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu. Věc posoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, ve kterém se uvádí, že jakkoli byla v minulosti odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008. Podle tohoto rozhodnutí nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň úpravou speciální v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1200/09 není případný, neboť se týká skutkově i procesně zcela odlišné věci.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na výklad zákonných předpisů odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu