ECLI:CZ:US:2017:4.US.1883.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1883/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti: a) RNDr. Petra Kvapila a b) RNDr. Pavlíny Kvapilové, zastoupených Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou se sídlem Pod Pekárnami 245/10, 190 00 Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 26 Cdo 3597/2015 a proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. října 2014 č. j. 59 Co 345/2014-221, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelé (dále rovněž "žalovaní") navrhují zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (všichni účastníci řízení jsou si rovni) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana), čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a čl. 96 Ústavy České republiky (rovnost účastníků řízení, ústnost a veřejnost jednání před soudem).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje.
Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. 27 C 230/2010-209 rozhodl o zastavení řízení, v němž se žalobci:1) Mgr. Petra Černušková, 2) Karel Tkoč a 3) JUDr. Oldřich Dosoudil po žalovaných domáhali zaplacení částky 238 234,-Kč s příslušenstvím, z titulu dlužných příspěvků na správu domu a pozemku, záloh na úhradách za služby a nedoplatky z vyúčtování.
Soud prvního stupně již předtím, usnesením ze dne 25. 6. 2013, které nabylo právní moci dne 25. 11. 2013, připustil vstup výše označených žalobců do řízení namísto dřívějšího žalobce Společenství domu č. p. X, přičemž ten vzal dne 21. 10. 2013 žalobu zpět. O zastavení řízení rozhodl soud prvního stupně podle §96 o. s. ř., s tím, že zpětvzetí učinil původní žalobce před nabytím právní moci rozhodnutí o procesním nástupnictví z důvodu singulární sukcese a souhlas žalovaných není potřebný, neboť dosud neproběhlo první jednání ve věci samé.
Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje. Odvolací soud konstatoval, že za původního žalobce učinil úkon zpětvzetí žaloby RNDr. Petr Kvapil (nyní první žalovaný), který však podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2013 č. j. 50 Cm 343/2012-138 (které nabylo právní moci dnem 3. 9. 2013) nebyl platně zvolen shromážděním vlastníků jednotek Společenství domu č. p. X statutárním a výkonným orgánem Společenství a nebyl tedy za společenství oprávněn jednat jako pověřený vlastník a tedy ani činit jakékoli procesní úkony. Jestliže učinil úkon zpětvzetí žaloby jménem původního žalobce pověřený vlastník RNDr. Kvapil, je zpětvzetí žaloby neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 o. z. pro rozpor se zákonem, neboť vůle právnické osoby k takovému právnímu úkonu nebyla dána.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 2. 2016 č. 26 Cdo 3597/2015-244 dovolání žalovaných odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že první žalovaný nebyl podle §21 odst. 4 o. s. ř. oprávněn za původního žalobce v řízení jednat, neboť jeho zájmy byly v rozporu se zájmy původního žalobce.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že v rámci řízení o zaplacení požadované částky, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím a dovolacím, nebyla řešena otázka, že "osoba v době podání žaloby jednající za Společenství neměla oprávnění podat návrh na zahájení řízení, protože k tomu nebyla zmocněna shromážděním původního žalobce, tj. Společenství". V řízení tedy nebylo zkoumáno, zda byl tento subjekt oprávněn podat žalobu. Z tohoto důvodu prý mělo být řízení v prvním stupni zastaveno i bez zpětvzetí žaloby.
IV.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srovnej též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
V řízení o ústavních stížnostech se uplatňuje zásada subsidiarity, což jinak řečeno znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve poté, co náprava před jinými orgány není možná způsobem, předpokládaným příslušnými právními předpisy, tedy stěžovateli již nejsou k dispozici jiné procesní prostředky, které jsou zakotveny v právních předpisech, upravujících příslušná řízení.
Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio (shodně viz např. nález ze dne 13. 7. 200 sp. zn. III. ÚS 117/2000, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Před podáním ústavní stížnosti je v zásadě stěžovatel povinen vyčerpat všechny dostupné efektivní procesní prostředky k ochraně práv, uplatnitelné ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci. Výše uvedenou zásadu je třeba rovněž interpretovat tak, že zásadně lze ústavní stížnost podávat jen proti takovým rozhodnutím orgánů veřejné moci, která jsou ve věci rozhodnutími konečnými, po nichž již další řízení neprobíhá.
V případě, že by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval, byť i jen o některých otázkách dosud soudy neřešenými, sám, aniž by před tím byla soudům dána možnost se jimi řádně zabývat a dosáhnout tak nápravy údajného protiprávního stavu, mohl by nepřípustným způsobem zasáhnout do kompetencí těchto soudů a narušit zásadu dělby moci. Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Proto v případech, v nichž stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyužije všechny procesní prostředky nápravy, Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako nepřípustnou.
V nyní projednávané věci byla ústavní stížnost podána za situace, v níž řízení před soudem prvního stupně nekončí, ale bude v něm pokračováno. Skutečnost, že stěžovatelé podali ve věci ze zákona nepřípustné dovolání (§237 o. s. ř.), které rovněž spolu s usnesením odvolacího soudu napadli ústavní stížností, neznamená, že jejich námitkami, předestřenými nyní v ústavní stížnosti, se nebude moci zabývat soud prvního stupně, u něhož dosud řízení stále probíhá.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako předčasnou a tudíž nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že odmítnutá ústavní stížnost není překážkou pro její nové podání proti konečným pravomocným rozhodnutím ve věci za splnění zákonem o Ústavním soudu daných předpokladů a podmínek, jestliže stěžovatelé budou i nadále setrvávat na svém přesvědčení, že v pravomocně skončeném řízení bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj