ECLI:CZ:US:2017:4.US.1897.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1897/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti sanitsystem s.r.o., se sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017 č. j. 4 Afs 32/2017-30, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017 č. j. 62 Af 69/2015-25 a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 6. 2015 č. j. 18478/15/5100-41459-711438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Současně požaduje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů a správního orgánu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávné interpretace a aplikace zákona č. 280/2009 Sb. (dále jen "daňový řád") správním orgánem při delegaci místní příslušnosti k výkonu správy daní stěžovatelky, jakož i při následné aprobaci tohoto postupu soudy. Stěžovatelka je toho názoru, že delegace místní příslušnosti je výjimečný institut, který lze ze strany správce daně použít pouze ve výjimečných případech, za přesně vymezených podmínek a nikoli na újmu jejích práv.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství bylo podle §18 odst. 1 daňového řádu, rozhodnuto o delegaci místní příslušnosti k výkonu správy daní, kterým místní příslušnost k výkonu správy daní stěžovatelky - s výjimkou daně z nemovitých věcí a daně z nabytí nemovitých věcí - přešla z Finančního úřadu pro hlavní město Prahu na Finanční úřad pro Zlínský kraj. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl, a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že stížnost představuje toliko opakování argumentů uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nemohl správní žalobě vyhovět; obdobně se i Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Jak krajský, tak i kasační soud na námitky stěžovatelky náležitě reagovaly a své závěry patřičně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné, bez známek zjevného excesu.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, ve které oba soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení institutu delegace místní příslušnosti správce daně v daňovém řízení a podmínek pro jeho uplatnění podle ustanovení §18 odst. 1 daňového řádu. Citované ustanovení umožňuje nejblíže společně nadřízenému správci daně (na žádost daňového subjektu nebo z podnětu správce daně, jako tomu bylo v posuzovaném případě) delegovat místní příslušnost k výkonu správy daní na jiného věcně příslušného správce daně, jestliže je to účelné nebo jsou-li pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti. Při posouzení otázky, zda v projednávané věci byly splněny uvedené podmínky pro delegaci místní příslušnosti (hledisko účelnosti), vycházely oba soudy z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky č. j. 1 As 230/2016-18 nebo 5 Afs 31/2007-49). Ten již v obdobných případech dovodil, že účelnost delegace lze spatřovat především v těch případech, kdy by jinak správa daní daňových subjektů byla neefektivní a nehospodárná, mimo jiné v případech, kdy se skutečné sídlo právnické osoby liší od sídla zapsaného do veřejného rejstříku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu