ECLI:CZ:US:2017:4.US.1926.16.2
sp. zn. IV. ÚS 1926/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Eliškou Adamcovou, advokátkou, se sídlem V Ráji 1128, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 30 Cdo 983/2016-131, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2015 č. j. 18 Co 431/2014-77, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 112 C 262/2014-57, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A) doc. JUDr. Michaely Židlické, Dr., B) JUDr. Vlasty Formánkové a C) prof. JUDr. Vladimíra Sládečka, DrSc., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 16. června 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 30. září 2016, jímž se Petr Bartheldi (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel jako žalobce se v občanskoprávním řízení, vedeném u Městského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 112 C 262/2014, domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně uložil soudcům Ústavního soudu doc. JUDr. Michaele Židlické, Dr., JUDr. Vlastě Formánkové a prof. JUDr. Vladimíru Sládečkovi, DrSc. (dále jen "žalovaní" či "vedlejší účastníci") zaplatit stěžovateli každý částku 1 000 000 Kč a dále uložil žalovaným povinnost omluvit se stěžovateli.
Stěžovatel poté, co jej soud prvního stupně vyzval k zaplacení soudního poplatku, požádal o osvobození od placení soudních poplatků. Usnesením ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 112 C 262/2014-57 soud prvního stupně konstatoval, že v dané věci jde ze strany stěžovatele o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pročež stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Stran závěru o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva stěžovatelem soud prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 310/05 (jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), k němuž uvedl, že případný zásah do osobnostních práv stěžovatele samotným odůvodněním rozhodnutí, které vydali žalovaní, v projednávané věci neshledal; ostatně stěžovatel v podstatě pouze namítá, že žalovaní "nerozhodli podle jeho představ".
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 27. února 2015 č. j. 18 Co 431/2014-77 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva stěžovatelem. K námitce stěžovatele, že v jiných řízeních (jichž byl účastníkem) mu bylo osvobození od placení soudních poplatků přiznáno, uvedl, že ze stěžovatelem předložených rozhodnutí je zřejmé, že soudy nedospěly k závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva, a to s ohledem na odlišný předmět těchto (jiných) řízení. Bylo-li stěžovateli přiznáno v jiných řízeních osvobození od soudních poplatků, pak proto, že je odůvodnily stěžovatelovy nepříznivé osobní a majetkové poměry.
Stěžovatel následně rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, aniž by však byl pro řízení před Nejvyšším soudem zastoupen advokátem, načež požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů soud prvního stupně usnesením ze dne 3. dubna 2015 č. j. 112 C 262/2014-92 zamítl. K odvolání stěžovatele odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 1. června 2015 č. j. 70 Co 112/2015-102.
Nejvyšší soud následně po předložení dovolání dospěl rovněž k závěru, že ve věci stěžovatele jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Protože stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení advokátem v řízení před Nejvyšším soudem (ač k tomu byl vyzván), Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 3350/2015-116, dovolací řízení zastavil podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř.
Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 12. února 2016 č. j. 112 C 262/2014-122, vyzval stěžovatele, aby pro účely řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. února 2015 předložil plnou moc udělenou advokátovi. Stěžovatel tak však ve stanovené lhůtě neučinil, a opětovně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. května 2016 č. j. 30 Cdo 983/2016-131, řízení o dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. února 2015 zastavil dle §241b odst. 2 část věty před středníkem ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř. s tím, že stěžovatel i přes opatření provedená soudem prvního stupně a Nejvyšším soudem nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení advokátem nebo notářem v dovolacím řízení ve smyslu §241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř., ač k tomu byl soudem řádně vyzván.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadá závěr obecných soudů o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování jeho práv, a namítá, že k ustanovení zástupce z řad advokátů mělo dojít již na počátku řízení. V podání ze dne 21. října 2014 stěžovatel měl soud prvního stupně upozornit (mimo jiné) na skutečnost, že v jiných řízeních mu byl takový zástupce ustanoven. Soud prvního stupně proto měl o ustanovení zástupce stěžovateli rozhodnout již na základě tohoto podání, a nikoliv až poté, co o ustanovení stěžovatel požádal v souvislosti s řízením o dovolání. Stěžovatel dále tvrdí, že vzhledem k zamítnutí jeho žádosti o osvobození od placení soudních poplatků mu nebyla dána ani možnost hájit svá práva při ústním jednání vedeném u příslušného soudu, při kterém by byl řádně poučen o svých procesních právech.
V projednávané věci tak má stěžovatel za to, že obecné soudy mu odepřely přístup k soudu, protože mu neposkytly právního zástupce k hájení jeho práv, ani jej neosvobodily od placení soudních poplatků.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování jeho práv a proti neustanovení zástupce z řad advokátů.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že v projednávané občanskoprávní věci šlo ze strany žalobce o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 o. s. ř. Žalobce požadoval zaplacení částky celkem 3 000 000 Kč a omluvu, maje za to, že rozhodnutím IV. senátu Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2013 sp. zn. IV. ÚS 2050/13 bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, a to tak, že vedlejší účastníci prý "věděli, že účastnice jiného řízení je zlodějka, a nic neudělali, aby byl ochráněn zákon a práva nemocného člověka v souvislosti s exekucí, která je na něj vedena pro výživné, jež je nucen platit dospělé osobě, která je schopna sama se živit,".
Jak správně konstatovaly obecné soudy, v dané věci nejde o případ, kdy by rozhodnutím Ústavního soudu mohlo být zasaženo do osobnostních práv žalobce (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 310/05). Žalobce se domáhal v podstatě "sankcionování" soudců Ústavního soudu za to, že není spokojen s výsledkem řízení o ústavní stížnosti.
Jestliže obecné soudy nepřiznaly stěžovateli z uvedeného důvodu osvobození od placení soudních poplatků, nemohly - s ohledem na dikci ustanovení §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. - rozhodnout ani o ustanovení zástupce (potažmo zástupce z řad advokátů). Naplnění předpokladů pro osvobození od placení soudních poplatků je podmínkou aplikace nejen prvního, ale i druhého odstavce §30 o. s. ř. Možnost ustanovení zástupce z řad advokátů je zcela legitimně vázána na podmínky zaručující, že se uplatní jen v odůvodněných případech, resp. že nedojde k jejímu zneužití (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 4193/16).
Nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna a nelze je považovat za projev svévole či nepřípustného formalismu. Optikou ústavněprávního přezkumu proto obstála a Ústavní soud neshledal důvod ke svému kasačnímu zásahu.
Protože napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu