ECLI:CZ:US:2017:4.US.2018.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2018/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Tomáše Jirouta, zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 č. j. 22 Cdo 5247/2016-261 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016 č. j. 13 Co 91/2016-237, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2017 JUDr. Ing. Tomáš Jirout (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, vydaná v řízení o zaplacení částky 240 000 Kč, z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním specifikovaných nemovitostí v k. ú. Smíchov a obci Praha žalovanými spoluvlastníky ve větším rozsahu, než jak jim náleží podle spoluvlastnického podílu, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce a žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky domu a dalších specifikovaných nemovitostí v k. ú. Smíchov, obci Praha. Spoluvlastnický podíl žalobce činí ideální 1/2 a podíl každého ze žalovaných činí ideální 1/4. Žalovaní užívají více, než jim náleží podle jejich spoluvlastnického podílu a podle žalobce jsou tedy povinni mu platit z této části finanční kompenzaci pro nemožnost realizace jeho vlastnického práva. Žalobce proto požadoval vydání bezdůvodného obohacení za dva roky od podání žaloby zpětně ve výši 10 000 Kč za měsíc, tedy celkem 240 000 Kč. Mezi účastníky nebylo sporné spoluvlastnictví nemovitostí, ani rozsah užívání, sporné bylo, zda byla mezi žalovanými a právním předchůdcem žalobce uzavřena dohoda o užívání nemovitosti, a to jako bezúplatná, jak tvrdili žalovaní.
Dne 13. 11. 2015 rozsudkem č. j. 9 C 249/2012-177, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2016 č. j. 9 C 249/2012-222, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalovaným domáhal zaplacení částky 240 000 Kč (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 219 484,30 Kč (výrok II). Podle nalézacího soudu bezdůvodné obohacení na straně žalovaných spoluvlastníků nemohlo vzniknout, neboť bylo prokázáno, že spoluvlastníci se dohodli na tom, že dohoda o užívání nemovitostí bude bezúplatná. Žalobci proto žádný nárok na finanční plnění od žalovaných nevznikl.
Dne 18. 5. 2016 rozsudkem č. j. 13 Co 91/2016-237 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 11. 2015 č. j. 9 C 249/2012-177, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2016 č. j. 9 C 249/2012-222, potvrdil (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 36 581 Kč (výrok II). Odvolací soud nepřihlédl k tvrzením žalobce o údajných výpovědích uzavřené dohody o užívání, které dal žalovaným v září 2009 a v dopisech z 19. 10. 2010, 10. 11. 2010 a 14. 11. 2010, a to proto, že žalobce, ač poučen nalézacím soudem podle §119a a §205a o. s. ř., přišel v rozporu s §205a o. s. ř. s tvrzením těchto výpovědí až v odvolacím řízení.
Dne 26. 4. 2017 usnesením č. j. 22 Cdo 5247/2016-261 (které stěžovatel v petitu nesprávně označil jako usnesení sp. zn. 28 Cdo 5247/2016) Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2016 č. j. 13 Co 91/2016-237 odmítl (výrok I) jako nepřípustné a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 18 653 Kč (výrok II). Dovolací soud připomněl, že skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné, a poukázal na usnesení dovolacího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, dle něhož "Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem." Dovolací soud dále uvedl, že na řešení žalobcem vznesené otázky, zda lze vypovědět ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o užívání společné věci rovněž ústně nebo konkludentně, nebo jen písemnou formou, a to výpovědí doručenou všem účastníkům, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Dovolací soud se rovněž vyjádřil k údajně neprovedeným důkazům týkajícím se dříve učiněných výpovědí dohody o užívání, a též k otázce vázanosti žalobce touto dohodou.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem odvolacího soudu a dovolacího soudu byla porušena základní práva a svobody podle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Byl toho názoru, že v předcházejícím řízení soudy "nesprávně aplikovaly platné právo, resp. toto nesprávně vyložily, když se držely přepjatého formalistického výkladu práva, aniž by se dobraly materiální stránky věci, tj. spravedlnosti a legitimního očekávání jejího naplnění v konkrétním právním vztahu a za specifického právního stavu věci." Stěžovatel polemizoval se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěly soudy v předcházejícím řízení, a zejména tvrdil, že mezi spoluvlastníky nikdy k dohodě o užívání nemovitosti nedošlo, a pokud ano, tak na něj nikdy závazky z této dohody nepřešly. Stěžovatel byl toho názoru, že Ústavní soud by měl přezkoumat též výši mu uložené náhrady nákladů řízení žalovaným, a to z důvodů zvláštního zřetele hodných.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, a to nesprávným právním posouzením podmínek vzniku nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí v letech 2010 - 2012 civilními soudy všech stupňů. Stěžovatel byl toho názoru, že soudy nesprávně aplikovaly platné právo, resp. toto nesprávně vyložily, a že aplikované právo vyložily přepjatě formalisticky.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy, v daném případě podmínek pro vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Rolí Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí dovolacího soudu i odvolacího soudu, včetně nenapadeného rozhodnutí nalézacího soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu