ECLI:CZ:US:2017:4.US.2020.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2020/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Olgy Marešové a Jana Mareše, obou zastoupených JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou se sídlem Vysoké Mýto, nám. Přemysla Otakara II. 186/1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 30. 3. 2017 č. j. 22 Co 470/2016-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobci se vůči stěžovatelům domáhali zaplacení částky 36 000, Kč s příslušenstvím jako dlužné úhrady za užívání bytu. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 9. 2016 č. j. 11 C 201/2014-96, uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 34 500,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu žalobu o zaplacení 1 500,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že stěžovatelé jako manželé ke svému bydlení užívali byt v přízemí domu specifikovaného v rozhodnutích, který je ve vlastnictví žalobců. Bylo nesporné, že stěžovatelé předmětný byt užívali bez právního důvodu a pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 3. 2004 č. j. 5 C 57/2003-36, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2004 č. j. 19 Co 260/2004-65, jim byla uložena povinnost byt vyklidit do 30 dnů po zajištění náhradního bytu. Ten jim dosud nebyl zajištěn, a proto stěžovatelé byt nevyklidili a za jeho užívání hradili žalobcům částku 3 000,- Kč měsíčně. Dále bylo prokázáno, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 9. 2004 č. j. 5 C 89/2003-59 byl mezi účastníky schválen smír, jímž se stěžovatelé mimo jiné zavázali uhradit společně a nerozdílně částku 51 000,- Kč za období od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2004, a to za dosavadní užívání předmětného bytu za částku 3 000,- Kč měsíčně.
Rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 6. 2014 č. j. 11 C 61/2011-76 bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům 30 450,- Kč s příslušenstvím jako dlužnou úhradu za užívání předmětného bytu od 1. 5. 2009 do 30. 4. 2011, když okresní soud vzal za prokázané, že obvyklé nájemné za užívání předmětného bytu v daném období činí 4 500,- Kč měsíčně. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 19. 7. 2014 poté, co stěžovatelé podané odvolání vzali zcela zpět při jednání Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 4. 2. 2015 a žalobci se současně vzdali práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud při právním posouzení věci shledal jako rozhodné, že právní vztah mezi účastníky se nadále řídí právní úpravou obsaženou v §712a občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení nadále trvá na straně stěžovatelů tzv. právo na bydlení ve vztahu k předmětnému bytu a žalovaní jsou povinni platit za jeho užívání úhradu odpovídající výši nájemného. Krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci byla naposledy v souladu s uvedenou právní úpravou výše úhrady za užívání předmětného bytu závazně určena na základě shora uvedeného rozhodnutí okresního soudu ze dne 6. 6. 2014 č. j. 11 C 61/2011-76, a to 4 500 Kč měsíčně, neboť žádným z účastníků nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by tato výše byla následně změněna. Protože bylo zároveň prokázáno, že stěžovatelé hradili žalobcům za důvodně žalované období 23 měsíců pouze částku 3 000 Kč měsíčně, shledal krajský soud jako věcně správný závěr soudu prvního stupně o důvodně žalovaném dluhu ve výši 34 500 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rekapitulují skutkový stav věci. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí namítají, že krajský soud posoudil jejich zpětvzetí odvolání v rozporu s úmyslem obou stran, tedy nejen stěžovatelů, ale i žalobců. Uvádějí, že zpětvzetí svého odvolání nikdy nechápali jako souhlas s nárokem žalobců ani jako souhlas se stanovením úplaty i pro další období do budoucna. Vzhledem k tomu, že ani žalobci takto v řízení neargumentovali, je podle stěžovatelů názor odvolacího soudu překvapující a nečekaný. Na základě uvedeného stěžovatelé tvrdí, že krajský soud pochybil a jednání stěžovatelů posoudil v rozporu s §555 a §556 zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění. Tímto pochybením mělo dojít k porušení jejich základních práv a k vyloučení možnosti řádného prokázání, zda nárok žalobců je či není oprávněný.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se otázkou výše úhrady za užívání předmětného bytu mezi účastníky řízení podrobně a řádně zabýval. Objasnil, že vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, že měsíční nájemné ve výši 4 500,- Kč bylo určeno pouze konkrétně pro žalované období v předchozím sporu účastníků. Je třeba přihlédnout k tomu, že předmětem tohoto sporu byla podle žaloby ze dne 31. 5. 2011 tehdy aktuální výše splatné měsíční úhrady za uvedené užívání, kterou soud určil právě ve výši obvyklého nájemného na základě znaleckých závěrů, byť se tak stalo ve formě předběžné otázky ve sporu o splnění dluhu za konkrétně žalované období. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků správnost tohoto soudního rozhodnutí nenapadl a stěžovatelé vzali podané odvolání zcela zpět, nabylo toto rozhodnutí právní moci a stalo se tak pro účastníky řízení závazné.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právním závěrem odvolacího soudu, kdy se domáhá jejich přehodnocení. Závěru krajského soudu o určení výše měsíčního nájemného nelze z ústavního hlediska nic vytknout, ani je nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu