ECLI:CZ:US:2017:4.US.2061.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2061/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jana Hlaváčka, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 555/2016-334 ze dne 24. 2. 2016, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 6012/2016-433 ze dne 26. 4. 2017, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2635/2014-179 ze dne 17. 9. 2014, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1482/2015-260 ze dne 22. 4. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 57/2014-379 ze dne 23. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na zákonného soudce, domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 555/2016-334 ze dne 24. 2. 2016, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015 č. j. 20 Co 57/2014-303 a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že ji projedná a rozhodne jiný senát, dále usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 6012/2016-433 ze dne 26. 4. 2017, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5 2016 č. j. 20 Co 57/2014-379.
Stěžovatel se rovněž, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2635/2014-179 ze dne 17. 9. 2014, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2017 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1482/2015-260 ze dne 22. 4. 2015, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2014 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, Dále požaduje zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 57/2014-379 ze dne 23. 5. 2016, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení o určení vlastnického práva.
Podstatou sporu o určení vlastnického práva vedeného před civilními soudy bylo posouzení smlouvy uzavřené mezi výlučnou členkou bytového družstva (žalobkyně) a bytovým družstvem o převodu družstevního bytu do vlastnictví za situace, kdy do textu kupní smlouvy na místě kupní strany byl jako manžel žalobkyně rukou zapsán stěžovatel, přičemž jméno žalobkyně bylo již předtištěné. Katastrální úřad provedl vklad vlastnického práva k předmětnému bytu ve prospěch účastníků v režimu společného jmění manželů, i když v té době byli účastníci v poměru druh a družka. Předmětnou převodní smlouvu posoudil soud prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli jako neplatný právní úkon, když bylo prokázáno, že stěžovatel pouze zapůjčil žalobkyni částku 300 000,- Kč na koupi vlastnictví členského podílu. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že nebylo vůlí účastníků při uzavírání smlouvy o převodu družstevního bytu nabýt byt do spoluvlastnictví. Navíc uzavření takového právního úkonu zákon neumožňoval, neboť s ohledem na ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen "zákon č. 72/1994 Sb.") byla vyloučena možnost nabytí bytu fyzickou osobou, která nebyla členem družstva, přestože byla druhem člena, který splňoval podmínky pro nabytí vlastnictví k předmětnému bytu.
Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 3. 2014 žalobu zamítl, neboť naopak dospěl k závěru, že všichni účastníci smlouvy projevili vůli, aby byt nabyli do vlastnictví oba účastnící řízení, přičemž okolnost, že nebyli manželi, nepůsobí neplatnost smlouvy, a stali se proto podílovými spoluvlastníky.
Jak je ze shora uvedeného zřejmé, ve věci bylo několikrát rozhodováno, přičemž Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2016 nařídil, aby věc rozhodl jiný senát krajského soudu, neboť dosavadní senát přes tři zrušující rozsudky nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a odvolací řízení trpělo vadami. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2016 bylo posléze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno jako věcně správné. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel uvádí výhrady proti vlastnímu posouzení věci a namítá, že nebyly dány důvody pro přikázání věci jinému senátu krajského soudu. Dále vyjadřuje přesvědčení, že povinností senátu Nejvyššího soudu 30 Cdo bylo předložit dovolání stěžovatele k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu k posouzení správnosti závěru senátu 30 Cdo, že právní závěry obsažené v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 51/2010 ze dne 11. 1. 2012 (R 62/2012) se nevztahují na projednávaný případ.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, která navíc byla velmi podrobně a opakovaně posouzena Nejvyšším soudem, jemuž výhradně přísluší, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení ostatních soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93), do rámce, ve kterém soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech.
Pro takový postup v projednávané věci není důvod. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům
Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Právním závěrům podpořeným judikaturou Nejvyššího soudu, podle nichž §23 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 72/1994 Sb. bylo možno převést bytovou jednotku pouze do výlučného vlastnictví žalobkyně, tedy nikoliv do spoluvlastnictví s fyzickou osobou (druhem), která nebyla členem družstva, s tím, že tento závěr nekoliduje s názorem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. 31 Cdo 51/2010, neboť uvedené rozhodnutí nelze vztahovat na družský vztah, však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stejně tak právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Jako opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku týkající se nedostatku důvodů pro přikázání věci jinému senátu. Závěr o přikázání věci jinému senátu téhož odvolacího soudu dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 2. 2016 zcela jasně odůvodnil. V dané věci se jednalo o opakované nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu, přičemž Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích dostatečně konkrétně právní názor vyjádřil. Nešlo tak o nepřípustný či neodůvodněný zásah do práva na zákonného soudce.
Pokud jde o námitku, že senát Nejvyššího soudu měl věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích opakovaně vyložil, proč na věc nelze aplikovat rozhodnutí velkého senátu kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010. V tomto rozhodnutí velký senát zaujal stanovisko, podle něhož smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou mezi bytovým družstvem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. jen proto, že v době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů. Nejvyšší soud zdůraznil, že se nejednalo o manžele, přičemž analogické použití tohoto rozhodnutí velkého senátu nelze vztahovat na družský poměr, který není roven rodinně právnímu vztahu mezi manžely. Z dokazování navíc vyplynulo, že žalobkyně ani neprojevila vůli nabýt jednotku do spoluvlastnictví. Za situace, kdy tedy v projednávané věci přijaté závěry nekolidují s názorem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010, nelze v postupu dovolacího soudu spatřovat žádné pochybení.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, kterými byla zrušena rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrácena k dalšímu řízení, se Ústavní soud nezabýval, neboť se nejednalo o "konečná rozhodnutí" a stěžovatel měl možnost hájit svá práva v navazujícím řízení, z nichž vzešla pravomocná rozhodnutí, rovněž napadená touto ústavní stížností.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu