ECLI:CZ:US:2017:4.US.2182.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2182/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem Masarykova 621/19, 460 01 Liberec, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 13 Co 107/2017-857, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 9, 2) Městské části Praha 18 a 3) I. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2017, napadá stěžovatel (dále rovněž "navrhovatel", resp. "otec") v záhlaví usnesení označený rozsudek, který podle jeho názoru porušil čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu se zjišťuje:
Stěžovatel je otcem nezletilé A. H., matkou dítěte je I. H. Ve věci péče o nezletilou je vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 25 Nc 230/2012 a sp. zn. 58 P 165/2014.
O výchovných poměrech nezletilé A. bylo již dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 300/2014, jímž byla nezletilá A. svěřena do výlučné péče matky, otci byl stanoven na základě doporučení znalců široký styk s nezletilou dcerou a bylo mu na ni stanoveno výživné ve výši 3 000,- Kč měsíčně.
Návrhem, podaným k obvodnímu soudu dne 18. 11. 2015, se otec domáhal změny výchovného prostředí nezletilé A. tak, aby nezletilá byla svěřena do jeho výlučné péče, případně do střídavé péče obou rodičů, neboť od poslední úpravy prý došlo ke změně poměrů spočívající v psychické nemoci matky, v porušování jeho práv jako rodiče nezletilé dcery ohledně informovanosti o nezletilé a v tom, že prý byl matkou vyloučen ze spolurozhodování o podstatných záležitostech ohledně nezletilé dcery.
Rozsudkem obvodního soudu ze dne 16. 12. 2016 č. j. 25 Nc 230/2012-818 byl návrh otce na změnu výchovného prostředí nezletilé A. zamítnut. Proti tomuto rozsudku podal otec odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 26. dubna 2017 č. j. 13 Co 107/2017-857 byl prvoinstanční rozsudek potvrzen.
Odvolací soud při posouzení důvodnosti odvolání poukázal na výsledky dokazování a rozhodování soudů v dřívějším řízení. Konstatoval, že obvodní soud velmi pečlivě zvažoval možnosti střídavé péče, nicméně dospěl i s odkazem na aktuální výsledky znaleckého zkoumání k závěru, že podmínky pro střídavou péči nejsou dány, neboť není splněn základní předpoklad, a to možnost široké a pružné dohody rodičů. Odvolací soud sdílel závěry soudu prvního stupně, že v projednávané věci nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala jakoukoli změnu v péči o nezletilou. Změna nastala oproti dřívějšímu stavu jen potud, že rodiče nyní podstupují terapii za účelem zlepšení vzájemných vztahů, ale výsledek zatím není nijak zjevný.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje obsah rozsudku obvodního soudu i soudu odvolacího a poukazuje na závěry znaleckých posudků soudem ustanovených znalců z oboru psychiatrie, odvětví klinická psychologie, kteří nevyloučili možnost střídavé péče o nezletilou A. I když tito znalci uvedli, že negativní porozvodový vztah obou rodičů i nadále přetrvává, připustili možnost nápravy vhodně zvolenou terapií obou rodičů.
Pokud obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí, pominul prý výsledky znaleckého zkoumání, z něhož mimo jiné vyplynulo, že "nezletilá A. je schopna střídavé péče či změny výchovného prostředí". Podle názoru stěžovatele obvodní soud (jehož rozhodnutí podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel nenapadá) upřednostnil postoj matky nezletilé, resp. vzal v úvahu zprávu její ošetřující lékařky, která párovou terapii, s ohledem na setrvávající psychické následky domácího násilí u matky, nedoporučila. Obvodní soud prý rozhodl v neprospěch stěžovatele, aniž mu umožnil dostatečně se k projednávané věci vyjádřit a prokázat "veškeré potřebné skutečnosti".
Stěžovatel je přesvědčen, že soud měl postupovat tak, aby oba rodiče vedl ke smírnému řešení vztahových problémů tím, že by oběma rodičům nařídil účast na mediačních jednáních nebo na rodinných terapiích. Pokud tak obvodní soud nepostupoval, zatížil prý svůj postup a rozhodování nezákonností, neboť nerespektoval ustanovení §474 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") a současně porušil princip nestrannosti soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na celou řadu svých neúspěšných pokusů, které směřovaly k tomu, aby matka navštěvovala různé rodinné terapie či mediace, které měly přispět ke zlepšení negativních, resp. "debaklových" rodičovských vztahů. Obecné soudy však tyto snahy stěžovatele prý zcela "přehlížely", a tím prý umožňovaly matce "zneužívat svého postavení rodiče, kterému byla dcera svěřena do péče".
Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3413/14, resp. ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13), z nichž podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že svěřování dítěte do střídavé péče rodičů by mělo být při rozhodování soudů o výchovných poměrech nezletilých dětí pravidlem. Tyto závěry Ústavního soudu, na něž stěžovatel rovněž poukazoval v průběhu řízení před obecnými soudy, však nebyly obecnými soudy respektovány.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, ani s platnou judikaturou Ústavního soudu, jeho rozhodnutí je tak pro nedostatek odůvodnění prý zcela nepřezkoumatelné, "neprofesionální" a představuje libovůli v rozhodování. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí o zavedení střídavé péče brání výhradně nesouhlas matky s takovou formou uspořádání výchovných poměrů, což však ve smyslu judikatury Ústavního soudu není akceptovatelné.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti, vyplývající ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a v řízení před Ústavním soudem je stěžovatel zastoupen advokátem. Před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Takové protiústavní zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o jeho návrhu na změnu úpravy výchovných poměrů nezletilé A.
Ústavní soud předně považuje za nezbytné opakovaně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť řadu svých námitek obsažených v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasu vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v odvolacím řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy svých výchovných poměrů, jež byla v minulosti vymezena obecnými soudy, a s jejichž závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení tzv. podústavního práva, [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před obecnými soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; (4) přání dítěte" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). Dalším relevantním kritériem je též únosnost dopadů daného modelu péče o dítě na jeho psychiku (viz k tomu nález sp. zn. II. ÚS 169/16). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo s ohledem ke všem okolnostem projednávané věci v péči obou rodičů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13; nález sp. zn. I. ÚS 1554/14].
Pod zorným úhlem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, a neshledal v postupu obecných soudů žádné protiústavní deficity. Obecné soudy, tedy i soud odvolací, jehož rozhodnutí je výhradně napadeno projednávanou ústavní stížností, při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu. Argumenty stěžovatele byly podrobně zkoumány a hodnoceny nejen v konfrontaci s výsledky znaleckého zkoumání (které nedoporučilo změnit zavedené výchovné prostředí nezletilé A.), ale i ohledem ke všem v projednávané věci relevantním okolnostem (přetrvávající nemožnost vzájemné komunikace mezi rodiči, která znemožňuje nezbytnou dohodu ohledně výchovy nezletilé A. a nejasné výsledky započaté terapie obou rodičů). Takto zjištěné skutečnosti a závěry hodnotil odvolací soud komplexně.
Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje se stěžovatelovou námitkou o údajném rozporu závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu. Předně je třeba odmítnout jeho názor, že existuje jakási obecně platná presumpce (preference) ve prospěch střídavé péče nezletilých dětí. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá jen skutečnost, že tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a při zvážení všech specifických okolností projednávané věci. Jinými slovy řečeno, svěření nezletilého dítěte do střídavé péče i za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy "automatickým řešením", neboť obecné soudy jsou povinny vzít v úvahu všechna relevantní kritéria.
Důvodem, bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, může být podle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči. Je nepřijatelné, aby ze střídavé výchovy a v konečném důsledku i ze samotného nezletilého dítěte byl učiněn jakýsi mediační nástroj (prostředek) pro urovnávání vzájemných, negativně zabarvených vztahů mezi rodiči; jakékoliv "experimentování" s výchovou nezletilého dítěte se nachází ve zjevném rozporu se základním postulátem, aby přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1677/15).
K nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, nýbrž pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte, považovat za podstatnou a důvodnou.
Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatele, že by oba ve věci rozhodující soudy byly podjaté; žádné důvody podjatosti se z argumentace stěžovatele a z obsahu spisu nepodávají.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu