ECLI:CZ:US:2017:4.US.2217.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2217/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem, sídlem advokátní kanceláře Husitská 832, 543 71 Hostinné, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 3. 2015 č. j. 26 C 114/2012-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015 č. j. 18 Co 342/2015-158, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1394/2016-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva, tj. právo vlastnit majetek zaručené ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti, napadených usnesení a dalších přiložených podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Matka stěžovatele převedla darovací smlouvou ze dne 10. 12. 2008 na J. Š. byt. Poté, co J. Š. tento byt převedl na vedlejší účastníky (žalované) kupní smlouvou ze dne 18. 3. 2009, byl pravomocně odsouzen v trestním řízení, pro trestný čin podvodu, neboť bylo prokázáno, že byt od matky stěžovatele vylákal podvodně. Stěžovatel v trestním řízení uplatnil jako dědic poškozené nárok na náhradu škody. Se svým nárokem byl však odkázán na civilní řízení, protože trestní soud konstatoval, že mu škoda nevznikla, neboť má stále nárok na převedený byt. Stěžovatel se proto u obvodního soudu žalobou proti vedlejším účastníkům (žalovaným stávajícím vlastníkům) domáhal určení, že ke dni své smrti byla jeho matka stále vlastnicí daného bytu.
Obvodní soud ve svém rozsudku vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 30 Cdo 2527/2014-114, který předchozí rozsudky v této věci zrušil, a žalobu stěžovatele na určení zamítl. Obvodní soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku uvedl, že vedlejší účastníci vznesli námitku promlčení a soud ji shledal důvodnou. Na tomto právním závěru dle jeho mínění nic nemění ani to, že stěžovatel namítal, že je omezen ve způsobilosti k právním úkonům a opatrovník mu byl ustaven až ke dni 2. 2. 2012, pročež mu promlčecí lhůta, ve smyslu ustanovení §113 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), nemohla uplynout. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění však uvedl, že posouzení námitky promlčení obvodním soudem není správné. Současně konstatoval, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby proti žalovaným (vedlejším účastníkům). Městský soud uvedl, že sice není irelevantní tvrzení žalobce stran jeho způsobilosti k právním úkonům z důvodu jeho zdravotního stavu (viz ustanovení §113 občanského zákoníku), avšak vzhledem k absenci právního úkonu v podobě dovolání se relativní neplatnosti darovací smlouvy vůči J. Š. a pro nedostatek aktivní legitimace k podání žaloby ve věci kupní smlouvy, nemůže být žaloba na určení vlastnictví důvodná.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle názoru Nejvyššího soudu se dovolání stěžovatele míjí s podstatou posouzení věci. Stěžovatel se totiž nedovolal relativní neplatnosti darovací smlouvy vůči J. Š., a proto nemohlo být žalobě vyhověno. V tomto bodě se také dle Nejvyššího soudu soudy první a druhé instance přidržely jím vydaného relativně závazného názoru, což nemůže založit přípustnost dovolání.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že darovací smlouvu uzavřenou mezi jeho matkou a J. Š. považuje za absolutně neplatný právní úkon a nikoli za úkon relativně neplatný, jak konstatují obecné soudy. I v tomto jejich názoru však stěžovatel nachází vady, neboť měly větší pozornost věnovat ustanovení §113 občanského zákoníku a reflektovat okamžik, kdy mu byl ustanoven zástupce. Z tohoto důvodu se stěžovatel domnívá, že promlčecí lhůta nemohla uplynout. Stěžovatel dále argumentuje nálezem sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz) a domnívá se, že by se vedlejší účastníci neměli stát vlastníky určeného bytu. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že jeho závěry nejsou v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163).
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (ustanovení čl. 83, čl. 87, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, která by měla pravomoc přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů, jinak než s ohledem na jejich konflikt s ústavním pořádkem České republiky. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavního pořádku. Argumenty předložené stěžovatelem v ústavní stížnosti byly již uplatněny před obecnými soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu. Přestože městský soud konstatoval nesprávnost závěrů obvodního soudu stran běhu promlčecí lhůty, stěžovatel k tomu i v ústavní stížnosti upíná svou pozornost a podkládá tím svůj argument o zásahu do svých ústavně zaručených práv. Důvody pro rozhodnutí odvolacího soudu, resp. Nejvyššího soudu jsou však odlišné. Z odůvodnění městského i Nejvyššího soudu je patrné, jak soudy hodnotily projednávaný případ po právní stránce a jejich postupu nelze z pohledu ústavního práva cokoli vytknout. Jejich závěry nevykazují znaky svévole a vycházejí z názoru vysloveného Ústavním soudem ve shora citované věci sp. zn. II. ÚS 165/11. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nijak nereflektuje absenci své aktivní legitimace, či nutnosti realizovat další úkony, jak předpokládá rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu a Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v těchto bodech vykročily mimo ústavnost.
Ústavní soud si je vědom geneze celého případu, jakož i jednání, která předcházela celé události, jak je popisuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti a jak plynou z předložených soudních rozhodnutí. Přesto však neshledal důvod pro svůj zásah, neboť soudy dostatečně přesvědčivě vyložily svůj postup a odůvodnily své právní názory. Poskytly tak stěžovateli ochranu předvídanou právním řádem České republiky, a svými rozhodnutími nezasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, zejména do práva stanoveným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu