ECLI:CZ:US:2017:4.US.2234.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2234/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti RNDr. Věry Konvalinkové, DrSc., zastoupené JUDr. et Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 5456/2015-155, spojené s návrhem na zrušení §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, č. j. 18 C 41/2012-97, žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že pozemek parcelní číslo X v katastrálním území Husovice (dále jen "předmětný pozemek") netvoří jednotný funkční celek ve smyslu §60a zák. č. 219/2000 Sb. s domem č. p. X1 a X2, který stojí na pozemku p. č. X3 a p. č. X4 v k. ú. Husovice (dále jen " bytový dům"); eventuálně, že předmětný pozemek tvoří jednotný funkční celek ve smyslu §60a zák. č. 219/2000 Sb. s bytovým domem nejdále ve vzdálenosti 3 metrů od něj. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodnutí ve věci by nevytvořilo žádný pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu, nepřineslo by stěžovatelce to, co od žaloby očekává - že jí bude předmětný pozemek nabídnut ke koupi.
Krajský soud v Brně rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 18 Co 335/2014-131; také podle něj neexistuje na straně stěžovatelky naléhavý právní zájem. Stěžovatelka by se určením nestala vlastníkem předmětného pozemku, nevzniklo by jí právo na převedení pozemku do jejího vlastnictví a její postavení by se nijak nezlepšilo.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 5456/2015-155, s odůvodněním, že se stěžovatelka nedomáhala určení právního vztahu, ale právní skutečnosti. V takovém případě je ovšem žaloba přípustná jen tehdy, pokud to zákon výslovně připouští (nikoliv podle §80 o. s. ř.). Zákon však uvedenou žalobu nepředvídá, a bylo proto namístě ji zamítnout, i když z jiného důvodu, než ke kterému dospěl odvolací soud.
Proti napadenému rozhodnutí se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že obecné soudy rozhodly formalisticky a je přesvědčena, že na určení měla naléhavý právní zájem. Namítá, že dovolací soud rozhodl o věci opožděně v rozporu s §243c odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť zmeškal šestiměsíční lhůtu k vydání odmítavého usnesení - měl tak zasáhnout do legitimního očekávání stěžovatelky, že věc bude meritorně posouzena. Dále stěžovatelka namítla protiústavnost §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s tím, že zvýhodňuje družstevní formu vlastnictví před jinými formami.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, a do rozhodovací činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení ústavně chráněných práv, své námitky ovšem nepodpořila žádnou relevantní ústavně právní argumentací, na základě které by bylo možné vydat kasační nález. Stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecných soudů a proti usnesení dovolacího soudu namítla jen to, že bylo porušeno její legitimní očekávání ohledně meritorního přezkumu. Šestiměsíční lhůta stanovená v §243c odst. 1 o. s. ř. má však jen pořádkový charakter a nelze očekávat, že jejím zmeškáním bude věc meritorně posouzena.
Stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces v tom, že právní úprava neumožňuje podat žalobu na určení právní skutečnosti, která nemovitá věc tvoří jednotný funkční celek s jinými nemovitými věcmi. Pokud obecné soudy žalobu stěžovatelky zamítly, postupovaly v souladu s procesním předpisem a neporušily žádné její ústavně chráněné právo.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh na zrušení ustanovení zákona, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu