ECLI:CZ:US:2017:4.US.2304.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2304/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu Miroslava Erberta, zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 5 To 358/2016-559, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil podáním, jímž požaduje zrušení napadeného usnesení; Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. ledna 2016, č. j. 52 T 183/2011-477, zrušil výrok, jímž byl navrhovatel zproštěn obžaloby, a věc vrátil soudu prvního stupně - v tom navrhovatel spatřuje zásah do svých základních práv.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž se nápravy nelze domoci jiným způsobem, především příslušnými procesními prostředky. Postupují-li orgány činné v trestním řízení v souladu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Přípustné opravné prostředky nelze přitom chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samo o sobě zaručuje až do vydání meritorního rozhodnutí průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví (srovnej též sp. zn. II. ÚS 134/06). Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Pokud tedy krajský soud napadeným rozhodnutím vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přísluší navrhovateli řada procesních nástrojů, jimiž se nyní může domáhat zachování svých zaručených práv.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj