ECLI:CZ:US:2017:4.US.2335.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2335/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. B., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, P. O. Box 50, 357 31 Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou společnosti Mikuláš a partneři, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem Rubešova 162/8, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 7 Tdo 259/2016-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015 sp. zn. 7 To 404/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. srpna 2015 č. j. 3 T 13/2015-327 za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na trestní stíhání způsobem, který připouští zákon dle čl. 6 odst. 3 písm. a), b), c), d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti namítá stěžovatel, že nebyly splněny podmínky pro sdělení obvinění, obžaloba nekorespondovala se sdělením obvinění, dále namítal, že neproběhlo řádné přípravné řízení, nesouhlasí s provedenými důkazy a poslední výtku činí k tomu, že neměl po část trestního stíhání, konkrétně v rámci přípravného řízení, obhájce.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. srpna 2015 č. j. 3 T 13/2015-327 uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto trestné činy byl odsouzen podle §205 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Výše uvedených přečinů se měl stěžovatel dopustit dne 4. 11. 2014 (ve zkratce řečeno) tím, že poté, co spolu se svou přítelkyní doprovodili od tramvajové zastávky poškozenou Annu Fadrhoncovou, vnikli bez jejího souhlasu do jí užívaného bytu, obžalovaný prohledal byt a ze zásuvky psacího stolu v ložnici odcizil šperky v celkové výši 244.658,- Kč. Tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl již dříve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. března 2013 sp. zn. 3 T 144/2012 odsouzen mj. pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který částečně vykonal dne 22. ledna 2014.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 4. listopadu 2015 sp. zn. 7 To 404/2015 tak, že podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. dubna 2016 č. j. 7 Tdo 259/2016-25 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm ovšem nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud nesdílí stěžovatelovu námitku, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, v tomto odkazuje plně na odůvodnění rozhodnutí jak Obvodního soudu pro Prahu 7, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu. Při posouzení otázky povinného zastoupení obhájcem postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem. Stejně tak považuje Ústavní soud za neopodstatněné stěžovatelovo tvrzení o nezákonnosti ustanovení obhájkyně JUDr. Bc. Königové, jež byla stěžovateli ustanovena z důvodu nutné obhajoby, neboť se tak stalo plně v souladu se zákonem i s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
Ústavní soud neshledal ani porušení zásady spravedlivého procesu odmítnutím stěžovatelem navržených výslechů poškozené a přítelkyně stěžovatele. Neprovedení navržených výslechů by znamenalo porušení zásad spravedlivého procesu jen za situace, kdy by hodnocení jiných provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu). V této souvislosti se jeví na místě zvlášť zdůraznit, že ze zásady spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, pokud soud své odmítnutí náležitě zdůvodní (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3443/12, případně již rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 61/94).
Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele k postupu policejních orgánů v průběhu přípravného řízení, naopak konstatuje, že tyto orgány postupovaly v souladu s trestním řádem.
Všemi námitkami, vznesenými stěžovatelem v průběhu trestního řízení, se obecné soudy důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení žádné ústavněprávní závady.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu