ECLI:CZ:US:2017:4.US.2417.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2417/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti EZLING, s. r. o., se sídlem Pod Mezí 89, 250 66 Zdiby, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D. advokátem Advokátní kancelář Těmín, s. r. o., se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti "části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016 č. j. 72 Co 101/2016-77, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen a ohledně téže části žalobou uplatněného nároku i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2016 č. j. 43 C 30/2015-57", za účasti A. Městského soudu v Praze a B. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výše uvedeném rozsahu, a tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu a na náhradu škody (ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", tj. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu; každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem) a čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci žalobkyně proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti v řízení o zaplacení částky 90 000,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalobu zamítl (výrok I). Žalovaná částka měla představovat nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřeně dlouhým soudním řízením vedeným primárně Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 55/2009. Řízení trvalo od konce roku 2008 do konce srpna 2014 (tedy pět let a osm měsíců).
Po rekapitulaci obsahu spisu a jednotlivých procesních úkonů jak účastníků řízení, tak i ve věci rozhodujících soudů, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v posuzovaném řízení před krajským soudem došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., přičemž za dostačující formu zadostiučinění shledal soud prvního stupně konstatování nesprávného úředního postupu ze strany žalované.
Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 49 000,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I). Odvolací soud s ohledem na ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. konstatoval, že žalobkyni se musí dostat přiměřeného zadostiučiněné v penězích, přičemž po výpočtu odpovídajícího finančního zadostiučinění dospěl k částce 49 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení.
III.
Po podrobné rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná, nezákonná a protiústavní a v této souvislosti poukazuje na konkrétní judikaturu Ústavního soudu v otázce výše přiměřeného zadostiučinění za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (nálezy ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11, ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11). Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že částku 15 000,- Kč za každý rok trvajícího prodlení v řízení stanovil zcela nahodile, bez bližšího odůvodnění, přičemž ji prý dále bez dostatečného vysvětlení a tedy v podstatě libovolně zkrátil o 30%. Stěžovatelka tvrdí, že hodnocení odvolacího soudu o složitosti řízení neodpovídá skutečnosti i obsahu připojeného spisu. Odvolací soud údajně nevzal v úvahu skutečnost, že první rozsudek krajského soudu byl zrušen pro jeho podstatné vady, což nelze klást k tíži žalobkyni v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Stěžovatelka nesouhlasí rovněž se zjištěním odvolacího soudu, že i žalobkyně se sama svým procesním postupem podílela na průtazích v řízení. Celkovou částku přiznanou odvolacím soudem jako formu zadostiučinění shledává stěžovatelka nepřiměřeně nízkou.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval zkoumáním, zda ústavní stížnost odpovídá předpokladům a podmínkám stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v této souvislosti nezjistil žádné nedostatky.
Po posouzení námitek stěžovatelky o údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný a z tohoto důvodu je nutné ho podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. O nepřijatelnosti může Ústavní soud obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové protiústavní zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Polemika stěžovatelky s napadenými rozsudky a její hypotetické úvahy o výši odškodnění v různých finančních limitech se odehrávají pouze na úrovni skutkových zjištění obecných soudů a jejich hodnocení. Posouzení toho, zda délka soudního řízení je natolik nepřiměřená, že je na místě přiznat účastníkům tohoto řízení náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., je pravomocí příslušných obecných soudů. Ústavní soud do jejich závěrů a rozhodnutí zasahuje jen tehdy, pokud by byly natolik excesivní, že by porušovaly některé ze základních práv stěžovatelky, zejména pak její právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
V projednávaném případě však Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy a zejména pak soud odvolací vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti.
Pokud se týká údajného rozporu s judikaturou Ústavního soudu, tak ani v tomto případě nemohl Ústavní soud se stěžovatelkou souhlasit. V této souvislosti lze odkázat na závěry Ústavního soudu uvedené pod bodem 41. nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 16562 SbNU 449), resp. na zde citovaný názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515), který odvolací soud v napadeném rozhodnutí akceptoval v plném rozsahu.
Protože ústavně zaručená práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena nebyla, Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu