ECLI:CZ:US:2017:4.US.244.17.1
sp. zn. IV. ÚS 244/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., t. č. Věznice Rapotice, Lesní Jakubov 44, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Karlov 6, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 3 Tdo 1146/2016-50, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016 č. j. 12 To 17/2016-2457 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2015 č. j. 9 T 1/2011-2342 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Statutárního města Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. ledna 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2015 č. j. 9 T 1/2011-2342 uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2 trestního zákoníku. Pro tento přečin a pro sbíhající trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Poškozené Statutární město Hradec Králové bylo s nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Jednalo se přitom o již třetí rozsudek krajského soudu v této věci stěžovatele.
3. Přečinu dotačního podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že v období od 23. května 2006 do 15. prosince 2006 jako soukromý podnikatel, výrobce varhan, použil k jinému účelu dotaci v celkové výši 6 000 000 Kč, která byla účelově určena k výrobě varhan pro Filharmonii Hradec Králové, a to zejména k úhradě svých dřívějších dluhů, splácení úvěrů a úroků u bank, k rekonstrukci pronajaté fary v obci Podivice, na dostavbu varhan pro Jablonec nad Nisou, náhradu odškodného Františku Kutálkovi a pro svoji osobní spotřebu. Dotace byla poskytnuta Statutárním městem Hradec Králové prostřednictvím Nadačního fondu kulturního dědictví českých a moravských varhan, který stěžovatel sám založil.
4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2016 č. j. 12 To 17/2016-2457 rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl, že se stěžovatel uznává vinným ze zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a uložil mu povinnost nahradit Statutárnímu městu Hradec Králové způsobenou škodu ve výši 6 000 000 Kč. Dovodil, že popsaného činu se měl stěžovatel dopustit v období od 23. května 2006 nejméně do 28. února 2008, a doplnil, že stěžovatel ani nevydal torzo varhan vyhotovené z části prostředků dotace a naložil s ním nezjištěným způsobem.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 3 Tdo 1146/2016-50 odmítl dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nedodržely zásady spravedlivého procesu, když vzaly v úvahu jen důkazy směřující k jeho vině a neprovedly důkazy, které pro svou obhajobu navrhoval. Nezajistily také potřebné důkazy, zejména rozpracované části a součásti varhan, což mu bylo nakonec přičteno k tíži. Nebyla respektována zásada totožnosti skutku v linii sdělení obvinění, obžaloba a rozsudek. Odvolací soud také nahradil rozhodovací činnost nalézacího soudu, bez potřebného doplnění a zopakování dokazování, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti. Stěžovatel připomněl, že prvním rozhodnutím krajského soudu byl zproštěn obžaloby. Následně soudy kladly důraz na stanovení hodnoty rozpracovaných částí varhan. Nakonec však stěžovatele odsoudily k citelnému trestu odnětí svobody s tím, že stanovení hodnoty rozpracovaných varhan považují za nevýznamnou skutkovou okolnost. Proto byl rozsudek vrchního soudu pro stěžovatele překvapivý.
7. Stěžovatel zdůraznil, že mu nikdy nevznikla právní povinnost odevzdat nedokončené dílo ani Filharmonii Hradec Králové ani zástupcům konkurenční firmy Rieger Kloss. Jeho smluvním partnerem byl pouze Nadační fond kulturního dědictví českých a moravských varhan. Ani on ani nadační fond jako objednatel přitom dosud od smlouvy o dílo neodstoupili. Kromě toho byl spoluautorem projektu varhan i Ing. arch. Alexandr Wagner, který s předáním díla včetně projektu nesouhlasil. Pokud by tak stěžovatel dílo vydal, porušil by autorské právo jiného. Tyto argumenty přitom stěžovatel v řízení nevyužil, protože se dokazování ubíralo jiným směrem.
8. Argumentaci vrchního soudu považoval za vnitřně nekonzistentní. Vrchní soud dle něj totiž nesprávně dovodil, že na jedné straně stěžovatel použil prostředky z dotace ve výši 6 000 000 Kč k jinému účelu, ale zároveň uznal, že torzo varhan určité hodnoty vzniklo. Není přitom možné tvrdit, že způsobením škody (nedodáním díla) automaticky došlo i k naplnění skutkové podstaty dotačního podvodu. Proto zůstává rozhodující otázkou stanovení hodnoty připraveného materiálu a částí varhan, které stěžovatel dokončil. Vrchní soud se však hodnotou torza varhan nezabýval, a pokud ano, vycházel ze závěrů znalce Ing. Poláčka, které hodnotil odlišně od krajského soudu.
9. Pokud jde o "jiné způsoby užití dotace" stěžovatelem, rozsudek vrchního soudu je v této části nepřezkoumatelný, neboť žádné důkazy v tomto směru nezmiňuje. Dle stěžovatele pak žádné takové důkazy ani neexistují. Opírá-li se soud o znalecký posudek z oblasti účetnictví, bylo obhajobou jednoznačně prokázáno, že závěry založené na účetním vnímání reality nemohou obstát. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s odmítavým postojem vrchního soudu k závěrům znaleckého posudku Karla Zadáka týkajícího se hodnoty torza varhan. Podle tohoto znaleckého posudku by stěžovatel vynaložil hodnotu odpovídající výši dotace na zpracování projektu, jeho změn a torza varhan, a jeho jediným protiprávním jednáním by pak bylo porušení smluvní povinnosti vůči nadačnímu fondu ohledně termínu dodání díla. Takové porušení by ale nebylo možné sankcionovat prostředky trestního práva. Stěžovatel také poukazoval na vysokou hodnotu projektu a jeho změn dle znalce Zadáka, zatímco znalec Poláček tuto část prací vůbec nehodnotil a při hlavním líčení závěry znalce Zadáka označil za správné. Nebyla tedy vyvrácena obhajoba stěžovatele, že všechny prostředky z dotace užil právě k projekci a výstavbě varhan.
10. K tvrzení, že stěžovatel torzo varhan nevydal, odkázal na to, že opakovaně žádal všechny zúčastněné orgány činné v trestním řízení, aby torzo varhan pro účely trestního řízení zajistily. Vůči Filharmonii Hradec Králové učinil takovou výzvu dne 22. února 2011, předání díla však bylo odmítnuto. Tyto důkazní prostředky byly navíc vrchním soudem označeny za nadbytečné. Stěžovatel měl za to, že toto pochybení zakládá nepřezkoumatelnost a zároveň protiústavnost napadených rozhodnutí. Zpochybňoval také okamžik dokonání posuzované trestné činnosti, který byl důvodem odmítnutí důkazních prostředků, přičemž vrchní soud posunul tento okamžik o více než jeden rok oproti obžalobě i krajskému soudu.
11. Stěžovatel se rovněž domníval, že uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody do té doby bezúhonné osobě ve věku šedesáti let, nadto deset let po spáchání posuzovaného skutku, je v hrubém rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Zohlednění neúměrné délky řízení při výměře trestu nepokládal za dostatečné.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
16. Námitky stěžovatele lze rozdělit podle toho, zda se týkají uznání jeho viny dle §212 odst. 2 trestního zákoníku, tj. použití prostředků získaných účelovou dotací v nikoli malém rozsahu na jiný než určený účel, nebo odst. 6 písm. a) téhož ustanovení, tj. způsobení škody velkého rozsahu výše popsaným činem (dotačním podvodem).
17. Pokud jde o §212 odst. 2 trestního zákoníku, vrchní soud i Nejvyšší soud už stěžovateli vysvětlily, že rozhodné je pouze použití dotace k jinému účelu. Nezáleží tedy vůbec na tom, zda tímto činem stěžovatel škodu způsobí nebo nikoliv, a zda následně získané prostředky např. vrátí. Způsobení škody je naopak rozhodné až u kvalifikované skutkové podstaty obsažené v §212 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. (K tomu srov. také komentář k §212 in ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.)
18. Vrchní soud při zhodnocení viny stěžovatele dle §212 odst. 2 trestního zákoníku (ne zcela vhodně) odkázal na část odůvodnění jím zrušeného rozsudku krajského soudu. Ten vyšel ze znaleckého posudku znalce se specializací na účetnictví. Z něj především vyplývalo, že stěžovatel účetnictví nevedl řádně (účetnictví mimo jiné vůbec nezahrnovalo příjem přibližně 6 300 000 Kč za zakázku od města Jablonec nad Nisou a příjmy a výdaje stěžovatele nebyly nijak účetně propojeny např. dle jednotlivých zakázek), čímž ztížil důkazní situaci nejen soudům, jak v ústavní stížnosti namítá, ale i sám sobě při své obhajobě. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že soudy nemohly vyjít jen z účetní evidence, podle níž by stěžovatelovy příjmy kromě dotace činily v roce 2006 pouze 300 000 Kč a jeho výdaje více než 9 000 000 Kč, pokud by reálně disponoval zcela jinými peněžními prostředky. To však neučinily, neboť krajský soud výslovně odkázal i na jiné listinné důkazy, např. přehled zakázek a jiné doklady týkající se nadačního fondu, sdělení pojišťovny, stavy bankovních účtů stěžovatele i skutečnost, že několik plateb od města Jablonec nad Nisou bylo poukázáno přímo finančnímu úřadu a část zřejmě dceři stěžovatele.
19. Stěžovatel přitom ani netvrdil, že by ze svého podnikání nějaké finanční prostředky měl a dotaci mohl alespoň zčásti vrátit. Svou obhajobu vystavěl na spotřebování všech prostředků získaných z dotace, a to na základě znaleckého posudku jediného ze čtyř oslovených znalců k hodnotě torza varhan. Podle něj by se hodnota torza pohybovala okolo 6 000 000 Kč, ovšem pouze za předpokladu, že by v ní byla započtena práce stěžovatele, a to i práce na projektu varhan a jeho změnách.
20. Pak Ústavní soud musí přisvědčit obecným soudům, že taková obhajoba nebyla přesvědčivá, a to obzvláště při vědomí toho, že stěžovatel měl mít projektové práce zaplaceny zvlášť dříve dohodnutou částkou, tj. nikoli z prostředků dotace, za změny projektu si nic nenárokoval a zároveň např. dle znalce Kašpara dochází ke změnám půdorysu u zakázek často, aniž by si za související změny projektu konkurenční varhanářské společnosti něco účtovaly. Ze všech ostatních znaleckých posudků je zřejmé, že hodnota torza varhan byla ve vztahu k hodnotě dotace stanovena jen jako její zlomek (od 600 000 Kč po nejvýše 1 500 000 Kč) a jako zcela marginální se jeví k celkové plánované hodnotě varhan (téměř 19 000 000 Kč). Přitom je významné i to, že stěžovatel na tvorbu varhan nezískal prostřednictvím nadačního fondu pouze 6 000 000 Kč jako hodnotu dotace, ale i další 2 000 000 Kč, a varhany měl v rozhodném období zcela dokončit. Ústavní soud tedy nepovažuje za nepřiměřené hodnocení obecných soudů, že stěžovatel použil prostředky získané z dotace k jinému účelu než ke tvorbě varhan.
21. Pokud jde o způsobenou škodu, nelze v obecné rovině nic vytknout závěru vrchního a Nejvyššího soudu, že Statutárnímu městu Hradec Králové vznikla škoda ve výši 6 000 000 Kč, neboť mu poskytnutá dotace nebyla ani zčásti vrácena a zároveň mu nebyl vydán ani částečný výsledek práce stěžovatele. Stěžovatel se dovolával toho, že vyzýval Filharmonii Hradec Králové k tomu, aby si v roce 2010, tedy po započetí trestního stíhání, převzala torzo varhan, avšak ta to odmítla. Takové tvrzení je k úplnému obrazu třeba doplnit tím, že v dané době již Filharmonie Hradec Králové oslovila jiné varhanáře, kteří s tvorbou varhan začali zcela znovu, a to i proto, že stěžovatel se do té doby bránil vydání torza varhan s odůvodněním, že jediným, komu může torzo vydat, je nadační fond, který sám stěžovatel zřídil, a nadační fond zároveň nepřebíral poštu (srov. str. 8 rozsudku vrchního soudu). Stěžovatel spolu s nadačním fondem navíc dluh ve výši 6 000 000 Kč vůči městu v roce 2008 i písemně uznal, ani poté jej však nijak nesplatil. Proto Ústavní soud považuje za věcně přiléhavé i závěry soudů o způsobené škodě.
22. Ústavní soud rovněž neshledává, že by závěry vrchního soudu měly být pro stěžovatele překvapivými. Byť vrchní soud kladl ve svých předchozích rozhodnutích důraz na stanovení hodnoty torza varhan a v nynějším rozsudku uvedl, že "nepřikládá prioritní význam zjištění hodnoty rozpracovaných varhan", jednalo se o tvrzení, kterým se vrchní soud vymezoval proti odůvodnění krajského soudu v otázce způsobené škody. Hodnota torza varhan však měla nesporně význam i pro zhodnocení, zda byly prostředky získané z dotace použity k jinému účelu, o čemž, jak je popsáno výše, svědčí i obhajoba stěžovatele. Proto důraz na doplnění dokazování v tomto směru není v rozporu se závěrem vrchního soudu o způsobené škodě.
23. Stěžovatel dále namítal, že nebyla respektována zásada totožnosti skutku v linii sdělení obvinění, obžaloba a rozsudek. Aniž by toto tvrzení více rozvedl, z ústavní stížnosti i rozsudku vrchního soudu vyplývá, že zřejmě nesouhlasil s posunutím okamžiku dokonání skutku. Zásada totožnosti skutku však neznamená, že popis skutku musí být vždy zcela shodný. Podstatné je zachování totožnosti jednání nebo následku. Úprava popisu skutku v časovém vymezení jednání zásadu totožnosti skutku neporušuje [srov. také usnesení ze dne 17. července 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261)].
24. Ani námitce, že vrchní soud měl dále doplňovat či opakovat dokazování, Ústavní soud nepřisvědčil. Vrchní soud převážně odkázal na dokazování provedené krajským soudem a z jeho skutkových zjištění také ve vlastním rozhodnutí vyšel. Zároveň dokazování sám doplnil k návrhu stěžovatele a se souhlasem stěžovatele i státní zástupkyně také četl protokoly o výpovědi již vyslechnutých svědků. Ústavní soud v tomto postupu pochybení vrchního soudu neshledal.
25. V souhrnu se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nepovažoval za nepřiměřený ani uložený trest. Vrchní soud přihlédl při ukládání trestu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, a proto i k dosavadní délce řízení, a snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem za použití §58 trestního zákoníku. Ústavní soud nezjistil ani procesní pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
26. Ústavní soud tak neshledal, že by v napadených rozhodnutích krajského, vrchního a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práv stěžovatele podle čl. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
27. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu