ECLI:CZ:US:2017:4.US.2539.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2539/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. V., t. č. ve Věznici Rýnovice, P. O. Box 14, 466 21 Jablonec nad Nisou, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem Bráfova třída 764/50, 674 01 Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2016 č. j. 37 Co 333/2015-86, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a za účasti 1) Okresního soudu v Třebíči a 2) Michala Fouse, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 31. července 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se V. V. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (žalobce) se v občanskoprávním řízení, vedeném před Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 9 C 85/2014, domáhal vůči panu Michalu Fousovi (dále jen "žalovaný" nebo "vedlejší účastník") zaplacení částky 14 000 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo spočívat v tom, že žalovaný měl prý od žalobce - prostřednictvím třetí osoby - obdržet uvedenou částku za účelem nákupu blíže neurčeného zboží, které měl následně zaslat žalobci do výkonu trestu odnětí svobody, což však neučinil a danou částku si (jako údajnou splátku půjčky) ponechal.
Okresní soud v Třebíči (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 24. července 2015 č. j. 9 C 85/2014-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14 000 Kč s příslušenstvím, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal své tvrzení ohledně existence smlouvy o půjčce mezi jím a žalobcem, pročež s odkazem na §451 odst. 1 obč. zák. soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je povinen žalovanou částku žalobci vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. května 2016 č. j. 37 Co 333/2015-86 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud po zopakování důkazu výslechem svědka Václava Mejzlíka (dále jen "svědek") vzal - oproti soudu prvního stupně - za prokázané tvrzení žalovaného, že přijaté peněžní prostředky představovaly plnění dluhu ze smlouvy o půjčce a placení sjednaných úroků.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti brojí proti závěru odvolacího soudu stran existence smlouvy o půjčce uzavřené mezi jím a vedlejším účastníkem (žalovaným); tvrdí, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud se dle stěžovatele (mimo jiné) nevypořádal s logickými rozpory mezi jednotlivými tvrzeními vedlejšího účastníka, zvláště pak neupřesnil období, v němž mělo dojít k uzavření smlouvy o půjčce (kteréžto uvedl vedlejší účastník až v rámci podaného odvolání). Rovněž otázky věrohodnosti svědka a dohodnutých úroků z poskytnuté částky neměly být odvolacím soudem nijak blíže vypořádány.
Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, formulované v judikatuře Ústavního soudu, resp. porušuje povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti, což označuje za projev ústavně nepřípustné libovůle v soudním rozhodování.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Současně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, či ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
Aniž by hodnotil "podústavní" správnost konfrontovaných právních závěrů odvolacího soudu, pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na sdělení, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje.
Na tomto místě je třeba odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň lze dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu a je ji třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyly zjištěny žádné skutečnosti, hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu