ECLI:CZ:US:2017:4.US.2632.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2632/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Jiřího Čadka, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, proti postupu státní zástupkyně Městského státní zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 3 KZN 915/2017, proti usnesením státní zástupkyně Obvodního státní zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 9. února 2017, sp. zn. 1 Zt 238/2016, a Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV., SKPV, 4. oddělení obecné kriminality ze dne 14. listopadu 2016, č. j. KRPA-180469-42/TČ-2016-001474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž orgány veřejné moci měly zasáhnout do jeho práva na účinné vyšetřování podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným usnesením policejní orgán odložil trestní věc - podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění (§345 odst. 2 trestního zákoníku), křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku [§346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku], kterého se měla dopustit podezřelá, neboť není na místě věc vyřídit jinak. Napadeným usnesením státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatele jako nedůvodnou; následně státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze při dohledu nad činností Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 nezjistila pochybení, neboť skutečně nejde o podezření z trestného činu a odložení věci bylo zcela na místě.
Stěžovatel uvedl, že v řízení vystupoval jako poškozený, neboť v předchozím řízení byl na základě výpovědi podezřelé i jejího manžela trestně stíhán pro přečin ublížení na zdraví v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví, byl obžalován a následně zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by stíhaný skutek spáchal. Stěžovatel byl stíhán po celý rok 2015, tím mu vznikla nemajetková újma (psychické problémy, nespavost, nesoustředěnost, deprese, narušení rodinné pohody; je člověkem čestným a svědomitým, vedl a vede spořádaný život, nikdy nebyl trestán a žádné jiné jeho jednání nebylo projednáváno orgány činné v trestním řízení), ale i újma majetková - ztráta na výdělku, náklady obhajoby. Navíc byla věc pro postavení podezřelé (jejího manžela) medializována. Stěžovatel nemá pro případ odložení věci nástroj, jak dosáhnout náhrady vzniklé újmy.
Podle státní zástupkyně zproštění stěžovatele automaticky neznamená, že by se svědci vypovídající v jeho neprospěch dopustili trestných činů křivého obvinění a křivé výpovědi; soud dospěl ke zproštění nikoliv pro nepravdivost výpovědí, ale pro existenci pochybností o vině stěžovatele. Přesto je stěžovatel přesvědčen, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jak je zakotvuje Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na ochranu poškozeného. Má za to, že postup orgánů činných je vadný a požaduje deklaraci nesprávnosti postupu a vyslovení zákazu, aby Policie ČR pokračovala v porušování jeho práv neprovedením účinného vyšetřování.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předložených podkladů je patrné, že stěžovatel se dostal do fyzické roztržky s manželem podezřelé, do které se podezřelá zapojila. Konflikt s manželem byl vyřešen v rámci přestupkového řízení, pro zranění podezřelé však byl stěžovatel trestně stíhán. Poté, co byl obžaloby zproštěn, domáhá se satisfakce v podobě potrestání (trestního stíhání) podezřelé i jejího manžela (věc vedena pod sp. zn. I. ÚS 2578/17).
Ústavní soud s již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestního stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz).
Z uvedené judikatury nevybočuje ani projednávaná věc; policejní orgán i státní zastupitelství vydaly svá rozhodnutí zcela v rámci svých zákonem svěřených kompetencí, dostatečně a srozumitelně je odůvodnily. Popsaly, jaké okolnosti věci vedly k jejímu odložení, a na základě jakých zjištění tak učinily. Pokud přitom orgány činné v trestním řízení nenaplnily očekávání stěžovatele, neznamená jejich postup zásah do jeho naříkaných práv ani nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu