ECLI:CZ:US:2017:4.US.2648.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2648/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jiřího Winklera, zastoupeného JUDr. Karlem Herrem, advokátem se sídlem ul. 26. dubna 583/14, 350 02 Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2016 č. j. 29 Cdo 1480/2016-274, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu v Chebu, 2, Krajského soudu v Plzni, 3. Pavla Polívky, 4. Lucie Polívkové a 5. Stavebního bytového družstva Cheb, se sídlem 350 02 Cheb, Americká 132/22, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2016 a po výzvě Ústavního soudu doplněné dne 14. 10. 2016, napadá stěžovatel Jiří Winkler (dále rovněž "žalobce" nebo "navrhovatel") v záhlaví usnesení označené rozhodnutí dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud dovolání Jiřího Winklera a Evy Winklerové proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015 č. j. 25 Co 39/2015-219 odmítl, neboť navrhovatelé ve svém dovolání nedostáli požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Stěžovatel tvrdí, že shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí, Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 3. 11. 2014 č. j. 9 C 76/2009-189 zamítl žalobu na určení, že "žalobci jsou vlastníky členského podílu a jemu příslušejících členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Cheb (výrok I)". K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Žalobci podané dovolání Nejvyšší soud odmítl v souladu s §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem spatřují dovolatelé splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu pokračovat.
Dovolací soud uvedl, že dovolatelé sice ve svém mimořádném opravném prostředku označili rozhodnutí, proti němuž směřuje jejich dovolání, vymezili rozsah, v němž ho napadají, popsali důvody dovolání a formulovali dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však pouze uvedli, že "jsou přesvědčeni, že jim svědčí předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 - 238a o. s. ř., když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, záviselo na vyřešení otázky hmotného práva a podle názoru dovolatelů má být současně dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzená jinak, konkretizace těchto důvodů je uvedena níže".
Dovolací soud s odkazem na svoji platnou judikaturu v otázce vymezení předpokladů přípustnosti dovolání poukázal na skutečnost, že dovolatelé by splnili podmínku způsobilého vymezení přípustnosti dovolání uvedenou v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen pokud by bylo z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud (podle mínění dovolatelů) odchýlit. Takovým požadavkům (posouzeným z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) dovolatelé nevyhověli.
III.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že v podaném mimořádném opravném prostředku nedostál povinnosti vymezit v dovolání náležitosti přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a tvrdí, že této povinnosti jeho dovolání dostálo.
Podle názoru stěžovatele "měl dovolací soud otázku platnosti dohody o převodu členských práv a povinností a trvání aktivní legitimace žalobců v návaznosti na probíhající exekuční řízení posoudit jinak, než učinily soudy nižších stupňů". Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na procesní vady exekučního řízení, na které v řízení údajně poukazoval, nemohlo dojít k nabytí právní moci exekučního příkazu, a proto navrhovatel nemohl pozbýt členských práv a povinností v SBD Cheb. Stěžovatel dále poukazuje na údajné nedoručení exekučního rozhodnutí žalobcům.
IV.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je návrhem zjevně neopodstatněným, v části případně směřující proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu je návrhem nepřípustným.
Ústavní soud úvodem připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
Co se týče možnosti přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, jestli dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" (viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15).
Argumentaci stěžovatele Ústavní soud nemohl přisvědčit.
Stěžovatel sice nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že ve svém dovolání nevymezil, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl dovolací soud (podle mínění dovolatelů) odchýlit, přesto k této námitce stěžovatel Ústavnímu soudu nenabídl žádnou ústavněprávní argumentaci, ani nepředložil jakýkoliv důkaz. V ústavní stížnosti je tato jeho stěžejní námitka ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu zcela ponechána stranou jen s neurčitým odůvodněním, že "podle jeho názoru podané dovolání v tomto směru zákonným požadavkům vyhovovalo".
S ohledem k tomu, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nekonkretizoval předpoklady přípustnosti dovolání a v této souvislosti Ústavnímu soudu žádný důkaz prokazující opodstatněnost jeho tvrzení o naplnění předpokladů přípustnosti dovolání nenabídl, Ústavní soud uzavřel, že ústavní stížnost směřující proti usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná.
Dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. To má důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti (případně) proti rozhodnutí okresního a krajského soudu (byť jejich zrušení stěžovatel podle petitu ústavní stížnosti nenavrhuje), neboť v takovém případě je třeba na dovolání pohlížet, jako by nebylo podáno vůbec. To pak činí ústavní stížnost proti rozhodnutím okresního a krajského soudu, jež předcházela podání dovolání, nepřípustnou pro nevyčerpání opravného prostředku řádným způsobem (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
Dovolání stěžovatele nepředstavovalo efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost vyčerpat ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti; to se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání.
Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel ve svém dovolání dostatečně určitě nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání; Nejvyšší soud proto neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, odmítl-li dovolání jako nepřípustné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu