ECLI:CZ:US:2017:4.US.2892.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2892/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti a) Jaroslavy Dvořákové, b) Boženy Zamrazilové, obou zastoupených JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem ve Vestci 173, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, č. j. 28 Cdo 3327/2015-475, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2015, č. j. 28 Co 467/2014-452, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud Praha-západ určil rozsudkem ze dne 6. září 2013, č. j. 9 C 331/2009-337, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi specifikovaných nemovitých věcí (výrok I.). Uvedeným rozsudkem soud zrušil a nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 12. října 2009, sp. zn. PÚ-1024/93-22/09/BED (výrok II.); žalovaným uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok III.) a na náhradu nákladů stěžovatelkám 36 421 Kč (výrok IV.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. dubna 2014, č. j. 28 Co 140/2014-362, rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Následně Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 3. září 2014, č. j. 9 C 331/2009-378, nově rozhodl tak, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi nemovitostí (výrok I.), že se ruší a nahrazují rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 12. října 2009, sp. zn. PÚ-1024/93-22/09/BED (výrok II.); žalovaným uložil povinnost zaplatit soudní poplatek 5 000 Kč (výrok III.), na náhradu nákladů státu 24 045 Kč (výrok IV.) a na náhradu nákladů stěžovatelkám 41 624 Kč (výrok V.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu stěžovatelek zamítl (výrok I.) a nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů (výroky II. - VI.). Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti uvádějí, že soud prvního stupně přiléhavě dospěl k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí, neboť o předmětné nemovitosti přišli právní předchůdci stěžovatelek v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pro splnění podmínek podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl nalézací soud o jejich vlastnictví. Odvolací soud provedl znovu některé důkazy a po posouzení věci dospěl k odlišnému právnímu závěru. Otázkou nápadně nevýhodných podmínek se soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval a jen uvedl, že znalecké posudky nejsou přesvědčivé. Odvolací soud přitom přihlédl jen k některým důkazům a nepřihlédl k argumentaci stěžovatelek, že jejich rodiče nikdy neměli v úmyslu zbavovat se nemovitého majetku, byli však k tomu donuceni. Dále stěžovatelky uvedly, které důkazy svědčící v jejich prospěch odvolací soud neprovedl; konstatovaly, že některé doklady zanikly (požár, skartace) v průběhu řízení před správním orgánem, které trvalo 16 let. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání uzavřel, že stěžovatelky neuvedly, z čeho dovozují přípustnost dovolání ani dovolací důvod; stěžovatelky s tímto tvrzením nesouhlasí a jsou přesvědčeny, že v dovolání uvedly rozhodné skutečnosti: Krajský soud se totiž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně stavu tísně, neprovedl-li důkazy, které tíseň prokazovaly. S odkazem na nálezy sp. zn. II. ÚS 59/95, sp. zn. IV. ÚS 195/97 a sp. zn. I. ÚS 2758/10 navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 9 C 331/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byla porušena základní práva - v tomto případě nic takového nezjistil.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. září 1992, č. j. 4 C 480/92-19, byl zamítnut návrh na vydání předmětné nemovitosti. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. září 1993, č. j. 14 Co 109/93-33, rozsudek zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Pozemkovému úřadu Praha-západ. Dne 12. října 2009 Pozemkový úřad Praha-západ, pod č. j. PÚ-1024/93-22/09/BED, rozhodl, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi nemovitosti. Stěžovatelky proto podaly žalobu o přezkoumání rozhodnutí, o níž rozhodly soudy, jak výše popsáno. Okresní soud ve svých rozsudcích dospěl k závěru, že k převodu nemovitosti v roce 1978 došlo v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek; uvedený závěr však odvolací soud nesdílí.
Obecné soudy jsou podle čl. 4 a 90 Ústavy ČR povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu základních práv, která jsou zaručena všem (čl. 3 odst. 1 Listiny), přičemž státní moc je možno uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny).
V projednávaném případě Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku podrobně popsal svá zjištění učiněná z řádně provedeného dokazování a z nich plynoucí právní závěry, které jej vedly ke změně rozhodnutí, uvedl, proč má za to, že nemovitosti nebyly právními předchůdci stěžovatelek převedeny za nápadně nevýhodných podmínek ani v tísni. Soud realizoval své zmocnění dané Ústavou, aniž by přitom jakkoliv vybočil ze zákonem stanovených mezí. Podstatným pro rozhodnutí bylo posouzení podmínek převodu nemovitostí, které krajský soud s ohledem na provedené dokazování nevyhodnotil jako neobvyklé. Svůj rozsudek odvolací soud řádně odůvodnil a vysvětlil, čímž naplnil zákonné podmínky kladené na rozhodnutí, byť s jeho závěry stěžovatelky pochopitelně nesouhlasí, což ovšem nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl.
V řádném postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, a proto podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu