ECLI:CZ:US:2017:4.US.2898.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2898/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. S., zastoupené Mgr. Janou Latkovou, advokátkou AK Latková, Volfová & partneři, se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2017 č. j. 55 Co 128/2017-103, se žádostí o projednání mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále "obvodní soud") v rozsudku č. j. P 284/2015-69 ze dne 25. 1. 2017 rozhodl ve věci úpravy péče o nezletilé děti stěžovatelky a vedlejšího účastníka (bývalého druha stěžovatelky) tak, že nezletilý R. se svěřuje do střídavé péče obou rodičů. V každém sudém týdnu bude v péči stěžovatelky, v každém lichém týdnu v péči vedlejšího účastníka. K předání a převzetí nezletilého bude docházet vždy v pátek předcházejícího týdne po skončení školního vyučování ve školském zařízení, které nezletilý navštěvuje. Výživné se ani jednomu z rodičů nestanoví. Obvodní soud dále rozhodl, že nezletilý F. se svěřuje do péče stěžovatelky, přičemž vedlejšímu účastníkovi se stanoví povinnost přispívat na jeho výživu částkou 2 500 Kč měsíčně. Dále soud udělil souhlas stěžovatelce, aby podala za nezletilého F. přihlášku do Základní školy v M.
K odvolání vedlejšího účastníka, který směřoval jen do výroků týkajících se péče o nezletilého F., změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně a nezletilého F. svěřil taktéž do střídavé péče rodičů. Střídavá péče byla vymezena tak, že v péči vedlejšího účastníka bude nezletilý vždy první lichý kalendářní týden do pátku, poté týden v péči stěžovatelky, poté týden v péči vedlejšího účastníka, o navazujícím víkendu v péči stěžovatelky a čtvrtý týden od pondělí do neděle v péči vedlejšího účastníka. K předání a převzetí nezletilého bude docházet po skončení školního vyučování ve škole (družině), jinak v 15 hod. v bydlišti rodiče, kde právě pobýval. Soud dále stanovil povinnost stěžovatelce přispívat na výživu částkou 1 500 Kč měsíčně a vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat na výživu částkou 1 000 Kč měsíčně. Soud dále nahradil souhlas stěžovatelky s docházkou nezletilého F. do Základní školy P.
V odůvodnění soud mj. uvedl, že "bylo třeba specifikovat dobu a místo předání nezletilého, přičemž odvolací soud tak učinil obdobně jako u nezletilého R., pouze s upřesněním pro případ, že v pátek vyučování nebude (prázdniny, svátky, ředitelské volno apod.). V rámci vyhotovení odůvodnění rozhodnutí odvolací soud shledal jistou nedůslednost v řešení této otázky v případě víkendu na konci třetího týdne, kdy pochopitelně školní docházka nebude. Pokud se rodiče nedohodnou tak, že k předání dojde v pondělí čtvrtého týdne odvezením do školy, bude na otci, aby F. vyzvedával v neděli v 15 hod. v bydlišti matky dle obecné úpravy".
II. Tvrzení stěžovatelky
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušilo její ústavně zaručené práva na rodinný život a spravedlivý proces, konkrétně čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka tvrdí, že střídavá péče ve věci nezletilého F. je nastavena asymetricky tak, že syn bude převážně v péči otce. Podle Ústavního soudu mají na péči o děti zásadně stejné právo oba rodiče, přičemž toto právo je naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost pečovat o dítě po stejnou dobu jako rodič druhý. Pokud se soud od tohoto principu odchýlí, měl by nalézt dostatečně závažné důvody, které převáží nad zájmem dítěte být v péči obou rodičů rovnoměrně.
Podle stěžovatelky soud nekriticky nadřadil zájem na zachování a upevňování sourozeneckého vztahu mezi oběma syny a z něj plynoucí zájem, aby byli co nejvíce spolu, nad zájmy jiné. Soud dostatečně nezohlednil přání dítěte, jeho začínající školní docházku i schopnost stěžovatelky jej na školu lépe připravovat. Soud zájmy nezletilého dostatečně nezkoumal a neposuzoval komplexně. Stěžovatelka upozorňuje na možnost odcizení od matky, rizika při dojíždění do školy, i potřebu vybudovat si vztah k novému sourozenci, tedy dítěti z nového partnerství stěžovatelky. Každý čtvrtý týden, s ohledem na nastavený režim střídání bude nezletilý F. u otce beztak sám bez bratra. Systém nastavení střídavé péče ve věci nezletilého F. je dle stěžovatelky nepřípustným zásahem do jejího práva na rodinný život.
Stěžovatelka dále tvrdí porušení práva na spravedlivý proces, neboť rozsudek je nevykonatelný kvůli formálním pochybením. Soud v rozhodnutí uvedl u nezletilého F. datum narození jeho staršího bratra R. a adresu bydliště uvedl shodnou jako adresu otce. Soud tedy fakticky ve věci péče o nezletilého F. nerozhodl.
Dále pak stěžovatelka upozorňuje na nedostatek ve výroku rozhodnutí. Nezletilý má být o víkendu předcházejícímu čtvrtému týdnu v péči stěžovatelky a v následujícím čtvrtém týdnu v péči vedlejšího účastníka. Ve výroku rozhodnutí soud nijak nevyřešil otázku předání a převzetí nezletilého F. na konci uvedeného víkendu. Soud si je nedostatku vědom a vyjadřuje se k němu až v odůvodnění (srov. citovaná část odůvodnění v bodě I. - pozn. ÚS). Takový postup je dle stěžovatelky nepřípustný.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o výhrady týkající se práva na spravedlivý proces, je nutno uvést, že z rozhodnutí je jasně patrno, navzdory pochybení spočívajícímu v záměně data narození, které osoby se rozhodnutí týká. Nezletilý F. je identifikován jménem a z obsahu celého rozhodnutí je zjevné, že se týká právě jeho. Odvolání bylo podáno pouze ve vztahu k péči o nezletilého F., tudíž k jakékoli záměně či nejasnosti v tomto ohledu nemůže dojít.
Pokud jde o tvrzení ohledně doplňování obsahu výroku vysvětlující pasáži v odůvodnění, nelze uvedené pochybení soudu řešit přímo cestou ústavní stížnosti. Podle §166 odst. 1 o. s. ř. platí, že "nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení [...], může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu". Podle odst. 2 citovaného ustanovení "doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne".
Má-li kterýkoli účastník řízení za to, že soud opomenul ve výroku rozsudku upravit nějaký z aspektů týkající se péče o děti, bez nějž je rozsudek v dané části nevykonatelný, je nutno nejprve využít návrhu dle §166 o. s. ř. a pokusit se problém odstranit nejprve v rámci obecné justice. Řešení tedy musí spočívat v doplnění rozhodnutí, nikoli v jeho derogaci. Napadat rozhodnutí pro tvrzenou neúplnost výroku přímo ústavní stížností zakládá v daném rozsahu nepřípustnost ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se tedy touto námitkou nemohl pro nepřípustnost věcně zabývat. Nad rámec uvedeného lze dodat, že budou-li se oba rodiče dobrovolně řídit vysvětlujícím pravidlem, který soud vtělil do odůvodnění rozhodnutí, bude to v nejlepším zájmu dětí, neboť tento přístup eliminuje případné konflikty.
Pokud jde o výhrady vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu a jejich právnímu hodnocení, z čehož je dovozováno porušení práva na rodinný život, je nutno předeslat, že Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
Lze souhlasit se stěžovatelkou, že Ústavní soud obecně vychází z teze, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, přičemž toto právo je naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost pečovat o dítě po stejnou dobu jako rodič druhý. Zároveň se však může soud od tohoto principu odchýlit, jsou-li k tomu dostatečně závažné důvody.
Ústavní soud po konfrontaci argumentace stěžovatelky s obsahem napadeného rozhodnutí shledává, že v napadeném rozhodnutí soud jasně důvody pro odchýlení se od principu rovnoměrného rozdělení péče mezi oba rodiče uvedl a vysvětlil, proč ji považuje za ochranu nejlepšího zájmu nezletilého.
Jakkoli je nařízená střídavá péče asymetrická ve prospěch otce, soud dostatečně zdůvodnil, proč je v zájmu dítěte jednak zakotvit střídavou péči, jednak právě uvedený model. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud zvažoval vícero variant, přičemž jeho závěry jsou logicky a přehledně vyloženy.
Klíčovým kritériem, které soudy musí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte. Nejlepší zájem dítěte je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32). Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu.
Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn hodnotit důkazy, které sám neprovedl.
Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria ve věcech svěřování dětí do péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 či sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016).
Odvolací soud dostatečně vyjasnil, z jakých důvodů považoval navržený model střídavé péče za souladný s nejlepším zájmem nezletilého. Zohlednil mj. to, že oba rodiče jsou schopni o dítě pečovat a střídavá péče ve vztahu k oběma bratrům již v době rozhodování soudu probíhala. Výlučná péče některého z rodičů ve vztahu k nezletilému F. by bratry (vzhledem ke střídavé péči staršího z bratrů) na polovinu času rozdělila, což soud nepovažoval za žádoucí a navíc rozporné se stávající praxí péče o děti. Soud zohlednil přání nezletilého být co nejvíce se svým bratrem a chodit do školy do Ch., kterou navštěvuje jeho bratr. Soud vzal s ohledem na nadcházející školní docházku v potaz, že není vhodné s ohledem na potřebnou adaptaci nezletilého na školní prostředí střídání dvou škol. Stejně tak soud zohlednil, že není žádoucí pro nezletilého každý druhý týden v jeho věku do školy komplikovaně dojíždět. Soud se tak snažil dojíždění minimalizovat a zároveň maximalizovat dobu, kdy budou oba sourozenci spolu, zároveň v rámci daného modelu zajistit co nejširší kontakt s oběma rodiči. Navržený model tak zajišťuje, že sourozenci budou většinu času spolu, pouze čtvrtý týden péče budou od pondělí do pátku každý u jiného z rodičů. Před rovnoměrným rozvržením času péče o nezletilého F. na poloviny dal soud přednost zájmu nezletilého na kontinuitě školního, resp. sociálního prostředí, jakož i na tom, aby byli sourozenci po většinu času spolu. Stejně tak byl soud veden snahou minimalizovat počet dnů, kdy bude muset nezletilý s ohledem na svůj věk dojíždět do školy z bydliště stěžovatelky. V postupu soudu tak nelze spatřovat svévolné odchýlení se od principu rovnoměrné péče, nýbrž odchýlení založené na věcných a vážných důvodech, tak jak vyžaduje Ústavní soud.
Výsledný asymetrický model střídavé péče je tak zdůvodnitelný a nelze jej hodnotit jako projev svévole, v důsledku tedy jako porušení práva na rodinný život stěžovatelky. Soud v napadeném rozhodnutí vzal v potaz všechna relevantní kritéria plynoucí z judikatury Ústavního soudu, při hodnocení důkazů se nedopustil excesu a důvody pro své rozhodnutí dostatečně vyložil.
Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení shora tvrzených ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud formálně nerozhodoval o projednání mimo pořadí, ale fakticky se, s ohledem na přezkoumávanou otázku, zabýval věcí přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu