ECLI:CZ:US:2017:4.US.325.17.1
sp. zn. IV. ÚS 325/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Václava Kopáčka, zastoupeného JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, sídlem Kroftova 1, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 12. 2014 č. j. 5 C 134/2011-514, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015 č. j. 19 Co 101/2015-545 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 4363/2016-659, s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Soud prvého stupně shora označeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému ve sporu před obecnými soudy povinnost zaplatit částku 722 890 Kč s příslušenstvím vedlejší účastnici (obchodní společnosti), v řízení před obecnými soudy žalobkyni, z titulu vypořádání závazků ze smlouvy o poskytnutí právní pomoci uzavřené dne 5. 6. 1997 a vypovězené 24. 8. 1998 a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem sporu byl rozsah poskytnutých právních služeb ze strany stěžovatele vůči vedlejší účastnici a na to navazující vypořádání zálohy na právní služby ve výši 1 000 000 Kč, kterou převzal po uzavření smlouvy stěžovatel od vedlejší účastnice.
Odvolací soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání stěžovatele bylo shora označeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel stručně rekapituluje řízení před obecnými soudy, následně rozsáhle cituje obsah svého dovolání, vlastní ústavní argumentace stěžovatele je uvedena ve dvou odstavcích pod bodem IV. ústavní stížnosti. Zde stěžovatel uvádí, že v dovolání "dostatečně vymezil předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu §241a o. s. ř.", zcela konkrétně uvedl, v čem spočívá nesprávnost rozhodnutí soudu prvého stupně, i soudu odvolacího. Dále tvrdí, že za situace, kdy na něm leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní soud prvého stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy bez náležitého zdůvodnění, došlo ke znehodnocení výpovědi navrhovaných svědků, když tyto návrhy stěžovatele soud zcela ignoroval a neumožnil mu tak prokázat svá tvrzení. Odvolací soud se pak touto námitkou stěžovatele nezabýval. Z uvedeného je dle stěžovatele jednoznačné, že za takové situace rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení souzené věci a dovolání mělo být projednáno.
Podle stěžovatele tak postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obsahem tohoto práva je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, tedy oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.
Bez bližší argumentace pak stěžovatel uvádí, že bylo též zasaženo do jeho práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Závěr ústavní stížnosti tvoří rozsáhlá citace nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata výhrad stěžovatele proti postupu soudu prvého stupně spočívá v tom, že stěžovateli nebylo umožněno prokázat svá tvrzení, resp. že soud neprovedl všechny jím navržené důkazy bez náležitého zdůvodnění.
Stěžovatel v podstatě tvrdí vadu opomenutých důkazů. Ústavní soud konstantně uvádí, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Zároveň však platí, že ne každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" procesní taktiky (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017).
Podstatou sporu, který byl veden před obecnými soudy, bylo prokazování rozsahu poskytnutých právních služeb ze strany stěžovatele vůči vedlejší účastnici, resp. od toho se odvíjející výše částky, kterou měl stěžovatel z poskytnuté zálohy na právní služby vedlejší účastnici vrátit. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že řízení bylo zahájeno v roce 2000, přičemž napadené rozhodnutí soudu prvého stupně bylo již čtvrté v pořadí. V předchozích zrušovacích rozhodnutích bylo soudu prvého stupně mj. vytýkáno, že nedošlo k přesné specifikaci poskytnutých právních služeb a k jejich přesnému ocenění. Soud prvého stupně v nyní napadeném rozhodnutí již podrobně specifikoval a vyčíslil, jaké právní služby stěžovatel poskytnul, jaká byla jejich cena, přičemž uzavřel, že stěžovatel poskytnul vedlejší účastnici plnění v hodnotě 277 110 Kč, tudíž je povinen vrátit část zálohy odpovídající výše uvedené žalované částce s příslušenstvím. V rozhodnutí je podrobně doloženo na základě jakých důkazů soud k závěrům došel. Z vyžádaného spisu též plyne provedení velmi podrobného a rozsáhlého dokazování k obsahu a rozsahu stěžovatelem poskytnutých právních služeb.
Pokud jde o konkrétní, stěžovatelem namítané vady důkazního řízení, je z napadených rozhodnutí i soudního spisu zřejmé, že soud prvého stupně vyslechl svědky dle pokynu odvolacího soudu (svědkyně Vaisová, Růžičková, Dubská) s výjimkou výslechu svědka Moravce. Neprovedení tohoto důkazu však soud zdůvodnil tak, že již v předchozím výslechu před soudem v roce 2004 svědek uváděl, že si s odstupem času nevzpomene na rozhodné okolnosti mající vztah k meritu věci (jež soud v odůvodnění na s. 5 blíže specifikuje), přičemž svědek již tehdy rozhodně popřel, že by měl něco společného s otázkou vyúčtování právních služeb stěžovatele. Úvaha soudu, že opakovat takový výslech po více než deseti letech postrádá jakýkoli smysl, resp. že je nepravděpodobné, že si svědek po této době náhle vzpomene na všechny rozhodné okolnosti, je v kontextu jeho předchozí výpovědi logická a přijatelná. Při konfrontaci úvah soudu v nyní napadeném rozhodnutí s obsahem spisu, konkrétně s výpovědí svědka Moravce ze dne 21. 10. 2004 (č. l. 108 soudního spisu), nelze shledat postup soudu za problematický. V postupu soudu tudíž nelze shledat ústavní vadu opomenutého důkazu, neboť soud dostatečně zdůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl.
Pokud jde o další stěžovatelem navrhované a soudem neprovedené důkazy, je z napadených rozhodnutí patrno, že nebyly provedeny z důvodu jejich nezpůsobilosti přispět blíže k objasnění podstaty věci, neboť se týkaly vztahu stěžovatele s jinými subjekty, nikoli žalobkyní, což odvolací soud výslovně uvedl. Ani zde tak nelze v postupu soudů spatřovat vadu opomenutého důkazu.
Nelze tak přisvědčit tvrzení stěžovatele, že žádný z důkazů, který navrhnul, nebyl nadbytečným za situace, když břemeno důkazní leželo na něm. Půjde-li o důkaz, který zjevně nemůže vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, platí, že jeho formální provádění postrádá rozumný smysl, naopak může vést ke zbytečným průtahům v řízení.
Z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, zda obsah v ústavní stížnosti citovaného dovolání (resp. těch jeho částí, které se týkají nyní napadených rozhodnutí) činí stěžovatel přímo součástí stížnostních námitek v ústavní stížnosti. Pokud tomu tak má být, pak vedle shora vypořádané námitky opomenutých důkazů stěžovatel uplatňuje též námitku extrémního nesouladu skutkových zjištění s vykonanými důkazy. Ani v této rovině však nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Po zhodnocení napadených rozsudků a spisového materiálu nelze přisvědčit stěžovateli, že by skutková zjištění soudů nebyla dovoditelná z provedených důkazů, resp. byla extrémně vadná.
Podstatou všech opravných prostředků podaných stěžovatelem je fakticky nesouhlas se skutkovými závěry soudů ohledně stěžovatelem poskytnutých právních služeb a snaha doložit, že právní služby za poskytnutou zálohu byly provedeny. Ústavní soud však při shora limitovaném ústavním přezkumu důkazního procesu nemůže stěžovateli přisvědčit, že v důkazním procesu byla přítomna jakákoli protiústavní vada.
Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že nezjednal nápravu, ačkoli stěžovatel v dovolání dostatečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání a konkrétně uvedl, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci v rozhodnutích soudu prvého stupně, i soudu odvolacího.
Ze spisového materiálu, jakož i z ústavní stížnosti samotné vyplývá, že obsahem dovolání (č. l. 560 - 562) jsou skutkové námitky obdobné těm, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání, resp. námitky týkající se provádění dokazování.
Stěžovatel cituje z nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15 mj. závěr, že "jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci".
Spolu s existencí dovolacího důvodu však musí být zároveň dovolání přípustné, přičemž stěžovatel se musí alespoň pokusit vymezit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., má-li být dovolání úspěšné (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1784/16 ze dne 14. 6. 2016).
Zdůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu však nijak nevybočuje z mezí ústavnosti, resp. je z něj zřejmé, proč dovolací soud shledal dovolání nepřípustným a v úvahách dovolacího soudu nelze shledat jakoukoli svévoli.
Stěžovatel konečně uvádí, že bylo porušeno též jeho právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, aniž by blíže specifikoval, které právo zaručené čl. 38 odst. 2 bylo porušeno či jakým postupem a kterého ze soudů mělo být porušeno. Podle čl. 38 odst. 2 má každý "právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem". Pokud jde o veřejné projednání věci v přítomnosti stěžovatele, resp. právo na vyjádření se k důkazům, není nijak z ostatních tvrzení stěžovatele patrno, že by byla veřejnost řízení narušena, nebylo mu umožněno se řízení zúčastnit či se nemohl k prováděným důkazům vyjádřit. On sám nic takového ani blíže nespecifikuje. K samotnému meritornímu neprojednání věci dovolacím soudem, resp. k odmítnutí dovolání se Ústavní soud vyjádřil výše. Pokud jde o právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, nemůže požadovaný derogační zásah Ústavního soudu vůči napadeným rozhodnutím případné průtahy napravit, důsledek by byl přesně opačný. Případnými průtahy v řízení by se mohl Ústavní soud zabývat teprve po vyčerpání řádných prostředků nápravy ze strany stěžovatele.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a její konfrontaci s napadenými rozhodnutími, jakož i obsahem soudního spisu nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nijak nezdůvodněný návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu