ECLI:CZ:US:2017:4.US.3277.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3277/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Škody, zastoupeného Mgr. Lenkou Maškovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 142, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 25 Cdo 1007/2015-322 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2014 č. j. 19 Co 275/2014-290, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 30. 9. 2016 se Ondřej Škoda (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 185 056 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Obchodní společnost ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8 (dále jen "žalobkyně") se po žalovaném v řízení před civilními soudy domáhala zaplacení částky 185 056 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady škody vzniklé neoprávněným odběrem elektřiny.
Dne 9. 4. 2014 rozsudkem č. j. 11 C 146/2011-234, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2014 č. j. 11 C 146/2011-249, Okresní soud v Jičíně (dále jen "nalézací soud") uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 168 410 Kč s příslušenstvím, co do částky 16 646 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 25. 11. 2014 rozsudkem č. j. 19 Co 275/2014-290 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2014 č. j. 11 C 146/2011-234, ve znění opravného usnesení, změnil ve vyhovujícím výroku jen tak, že žalobu v částce 42 103 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbytku jej v tomto výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 126 307 Kč s příslušenstvím, potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 21. 6. 2016 usnesením č. j. 25 Cdo 1007/2015-322 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 19 Co 275/2014-290 odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadená soudní rozhodnutí porušila základní právo na spravedlivý proces z hlediska práva na rovnost všech účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. na rovná práva všech účastníků řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to potvrzením rozsudku nalézacího soudu, který podle přesvědčení stěžovatele při svém rozhodování z vlastní iniciativy obstaral a provedl důkazy, jež zásadním způsobem ovlivnily výsledek sporu. Dále tvrdil porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že "nedůslednou aplikací hmotného práva byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody v zásadním rozporu s platným právem a zásadou spravedlnosti."
Tvrzení o porušení základního práva na rovnost stran před soudem stěžovatel podrobněji rozvedl a uvedl, že k němu mělo dojít postupem nalézacího soudu při posuzování jeho námitky o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a s tím souvisícím dokazováním, jež nalézací soud učinil z vlastní iniciativy, ačkoliv šlo o sporné řízení. Tato "přílišná horlivost a nápomoc soudu" byla dle stěžovatele zjevným porušením zásady rovného postavení účastníků před soudem. Tím, že odvolací soud postup nalézacího soudu v tomto směru akceptoval, neposkytl stěžovateli ochranu jeho práva na spravedlivý proces z hlediska rovného postavení účastníků.
Zásah do práva na ochranu majetku spatřoval stěžovatel v tom, že odvolací soud, shodně se soudem nalézacím, nerespektoval "obecný princip tříprvkové konstrukce odpovědnosti za škodu, kterou je nutné zohlednit i v případě posuzování speciální odpovědnosti za škodu u neoprávněného odběru elektrické energie" dle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433). Podle stěžovatele soudy chybně vyhodnotily, které skutečnosti má soud zkoumat ve vztahu k podmínkám vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektrické energie, a chybně určily, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována.
Stěžovatel dále tvrdil, že jeho majetková práva byla poškozena chybným výkladem pojmu "poslední periodický odečet" učiněný soudem v rozporu se zákonem, resp. ustanovením §14 odst. 3 (nyní již zrušené) vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, a se zásadou spravedlnosti.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se s právními argumenty nalézacího soudu a odvolacího soudu ztotožnil.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdil, že civilní soudy všech stupňů porušily požadavky spravedlivého procesu zaručující rovnost účastníků soudního řízení a plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že postupem rozporným se zákonem posoudily jeho námitku ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně; dále tvrdil porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny nesprávným výkladem a aplikací relevantních právních předpisů z oblasti energetiky a týkajících se odečtu a výpočtu spotřeby elektrické energie.
Nalézací soud v napadeném rozsudku ze dne 9. 4. 2014 k námitce stěžovatele o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně uvedl, že vznikla jako nástupnická společnost v důsledku fúze splynutím zanikajících společností ČEZ Distribuční zařízení a ČEZ distribuce a. s., a byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. 10. 2010. To, že v oblasti Východočeského kraje je a byla jediná distribuční společnost, považoval za obecně známou věc ve smyslu §121 o. s. ř. Nalézací soud odůvodnil neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů a posoudil též otázku, zda stanovení výše náhrady škody nebylo vůči stěžovateli nespravedlivé ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 29/13, přičemž konstatoval, že v projednávané věci zvláštní okolnosti odůvodňující stanovení jiné výše náhrady škody neshledal, neboť s elektroměrem bylo i s vědomím stěžovatele neoprávněně manipulováno (byl přemístěn z jednoho místa v domě na jiné místo) a vykazoval spotřebu nižší anebo ji nezaznamenával vůbec. Za této situace neshledal použití vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, za nespravedlivé.
Odvolací soud v napadeném rozsudku ze dne 25. 11. 2014 nesdílel závěr nalézacího soudu, že skutečnost, že žalobkyně je distributorem elektřiny pro předmětné odběrné místo, je obecně známá ve smyslu §121 o. s. ř., nicméně tuto skutečnost měl za prokázanou listinami, které žalobkyně připojila již k žalobě. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu ohledně doby trvání neoprávněného odběru. Za důvodné považoval odvolací soud námitky stěžovatele, ve kterých ve světle judikatury Ústavního soudu poukazoval na nepřiměřeně vysokou částku náhrady škody, která několikanásobně převyšuje běžný odběr v předmětném odběrném místě. Poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a dospěl k závěru, že z důvodů, které v rozhodnutí specifikoval, je nutno výši náhrady škody snížit o 1/4, tj. o částku 42 102 Kč, na částku 126 307 Kč.
Dovolací soud dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné. K otázce aktivní legitimace žalobkyně uvedl, že nešlo o odklon od rozhodnutí dovolacího soudu v otázce provedení důkazů bez návrhu účastníka, jak mínil stěžovatel, a tudíž dovolací důvod nesprávného řešení procesně právní otázky odvolacím soudem odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebyl naplněn. K námitkám stěžovatele týkajícím se zjištěného skutkového stavu, z něhož dovolací soud vycházel, dovolací soud uvedl, že nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací otázkou týkající se pojmu posledního pravidelného odečtu spotřeby elektřiny stěžovatel sice směřoval na právní posouzení věci, stavěl ji však na jiném skutkovém základě, než z kterého vycházel odvolací soud.
Ve výše uvedených závěrech obecných soudů všech tří stupňů Ústavní soud neshledal jakékoliv porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska rovnosti stran před soudem, resp. na ochranu majetku. Ústavní stížnost je tak jen projevem nesouhlasu s právním posouzením civilní věci stěžovatele obecnými soudy.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu