ECLI:CZ:US:2017:4.US.3374.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3374/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elektrobazar s. r. o., se sídlem v Ostravě, Radvanice, Ludvíkova 1351/16, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 5531/2015-89, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015 č. j. 3 Cmo 316/2014-59 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013 č. j. 41 Cm 48/2013-26, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2016 se Elektrobazar s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 101 412 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se zabývá nákupem vyřazených domácích elektrospotřebičů, zejména praček a lednic, jejich případnou opravou a následným prodejem, přičemž poptávka po tomto zboží údajně převyšuje nabídku.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody - ušlého zisku ve výši 101 412 Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že ELEKTROWIN a. s., se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60 (dále jen "žalovaná"), jako provozovatel kolektivního systému sběru vyřazených spotřebičů, jí odmítnutím uzavřít smlouvu neumožnila opětovné uvedení spotřebičů, tj. 200 ks praček a lednic měsíčně za období od 1. 4. do 6. 4. 2012, na trh.
Dne 13. 12. 2013 rozsudkem č. j. 41 Cm 48/2013-26 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl.
Dne 29. 7. 2015 rozsudkem č. j. 3 Cmo 316/2014-59 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 12. 2013 č. j. 41 Cm 48/2013-26 potvrdil.
Dne 11. 7. 2016 usnesením č. j. 23 Cdo 5531/2015-89 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 3 Cmo 316/2014-59 jako nepřípustné odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení práva podnikat, zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Popsala dosavadní průběh řízení v její věci a polemizovala se závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila, že obecné civilní soudy všech stupňů svými nesprávnými rozhodnutím porušily právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Obecné civilní soudy byly toho názoru, že pro žalovanou provozovatelku kolektivního systému sběru vyřazených spotřebičů nelze dovozovat povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu a s odmítnutím uzavřít takovou smlouvu spojovat právo na náhradu škody. Obecné soudy konstatovaly, že napadené jednání žalovaného nenaplňuje ani skutkovou podstatu soukromoprávního deliktu nekalé soutěže dle ust. §44 a násl. obchodního zákoníku.
Proti těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho namítat.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnost je toliko projevem nesouhlasu s právním posouzením civilní věci stěžovatelky obecnými soudy. K tvrzením o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu