ECLI:CZ:US:2017:4.US.3450.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3450/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Statutární město Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 67 A 15/2014-660, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 23. 1. 2015, č. j. 67 A 15/2014-551 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), zrušil změnu územního plánu města Brna "Aktualizace ÚPmB" vydanou zastupitelstvem města Brna (stěžovatel) dne 17. 6. 2014 opatřením obecné povahy č. 3/2014. Výrokem II. uložil stěžovateli jako odpůrci povinnost nahradit patnácti navrhovatelům (dále jen "navrhovatelé") náklady řízení ve výši 95 570,- Kč. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63, zamítl kasační stížnost podanou proti uvedenému rozsudku krajského soudu osobou zúčastněnou na řízení.
Proti výroku II. rozsudku krajského soudu se navrhovatelé bránili ústavní stížností, ve které namítali zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, který spatřovali v tom, že náklady řízení sami vyčíslili na 428 199,- Kč jako odměnu za 7 úkonů právní služby při společném zastupování patnácti navrhovatelů, avšak přezkumný soud přiznal ve vztahu k odměně zástupce náhradu, jakoby byl zastupován navrhovatel jediný. Ústavní soud ústavní stížnosti navrhovatelů vyhověl a nálezem ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16, zrušil výrok II. rozsudku krajského soudu, neboť jím bylo jako svévolným a nedostatečně odůvodněným rozhodnutím porušeno základní právo navrhovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Následně usnesením, napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, Krajský soud v Brně, vázán právními závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16, uložil stěžovateli povinnost nahradit navrhovatelům náklady řízení ve výši 327 285,- Kč. Nákladový výrok krajský soud opřel o ustanovení §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého mají ve věci úspěšní navrhovatelé právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložili, proti odpůrci (stěžovatel).
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v projednávaném případě byla navrhovatelům rozsudkem krajského soudu přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení ve výši 20 570,- Kč, přičemž soud vyšel z úvahy, že právní služby sice byly formálně uskutečněny ve vztahu k patnácti navrhovatelům, avšak spočívaly v jednotné argumentaci. Následně krajský soud - po zrušení jeho rozsudku nálezem sp. zn. IV. ÚS 529/16 - přiznal v napadeném usnesení navrhovatelům náhradu za právní zastoupení ve výši 252 285,- Kč, přičemž se již důvody pro snížení náhrady za právní zastoupení vůbec nezabýval, a to i přesto, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 nezpochybnil důvodnost moderace odměny za právní zastoupení, kdy původně provedenou moderaci označil "pouze" za neúměrnou a procesně nesprávně provedenou. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost se k uvedené úvaze krajského soudu o nákladech řízení jakkoliv vyjádřit. Stěžovatel zdůrazňuje, že Krajský soud v Brně měl postupovat podle výkladových vodítek, které mu nálezem sp. zn. IV. ÚS 529/16 stanovil Ústavní soud, tj. měl se vypořádat s aplikací ustanovení §60 odst. 7 soudního řádu správního a umožnit účastníkům řízení před rozhodnutím o náhradě nákladů se k věci vyjádřit. Namísto toho krajský soud pouze mechanicky navýšil náklady řízení podle počtu navrhovatelů, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Brně ve svém rozhodování vycházel ze závazného právního názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16, a proto jeho rozhodnutí nelze v tomto směru z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatele, že Krajský soud v Brně měl v daném případě využít své moderační oprávnění podle §60 odst. 7 soudního řádu správního a stanovenou výši nákladů řízení snížit a odkazoval se přitom na ve věci vydaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 529/16, ze kterého podle stěžovatele vyplývá, že rovněž Ústavní soud považuje moderaci nákladů řízení v posuzované věci za přiměřenou okolnostem případu. Ústavní soud však stěžovateli v uvedené interpretaci odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 nemůže přisvědčit, jak je dále vysvětleno.
Pokud jde o závěr Ústavního soudu, obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16, podle kterého rozsudkem krajského soudu došlo k pochybení v procesní rovině, Ústavní soud konstatoval, že krajský soud byl povinen aplikovat §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů -podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 % - neshledal-li soud uvedenou podzákonnou právní úpravu rozpornou se zákonem. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že dospěl-li by krajský soud k závěru, že odměna zástupce, resp. náhrada nákladů řízení - vyčíslená podle relevantní právní úpravy, tj. včetně §12 odst. 4 advokátního tarifu - je nepřiměřeně vysoká, mohl krajský soud namísto nepoužití §12 odst. 4 advokátního tarifu aplikovat §60 odst. 7 soudního řádu správního, zakotvující tzv. moderační (zmírňovací) právo, podle něhož pokud jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřiznává. K tomu Ústavní soud doplnil, že důvody pro moderaci náhrady se sice krajský soud obsahově zabýval a své rozhodnutí v tomto směru podložil i konkrétními úvahami, aniž by však jakkoliv aplikaci §60 odst. 7 soudního řádu správního zmínil, přičemž nerespektoval striktní a výjimečné podmínky pro aplikaci tam zakotveného moderačního práva. V této části odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 tak Ústavní soud krajskému soudu vytkl, že nepostupoval podle §12 odst. 4 advokátního tarifu, upravujícího náhradu nákladů za společné úkony při zastupování více osob, a jestliže výrok krajského soudu o nákladech řízení byl výsledkem moderace, nebyl v dané věci řádně aplikován §60 odst. 7 soudního řádu správního.
Ze shora uvedeného nelze dovodit, že by Ústavní soud vyslovil závěr o vhodnosti použití moderace nákladů řízení v posuzované věci, jak namítá stěžovatel. Naopak, vedle pochybení v rovině procesního postupu, vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 významné pochybnosti rovněž o konkrétním způsobu rozhodnutí o nákladech řízení, konkrétně zda lze s ohledem na povahu věci považovat za ústavně konformní moderaci, kdy je společné zástupkyni navrhovatelů přiznána odměna ve výši odpovídající zastupování pouze jediného navrhovatele, aniž by právní úprava bránila tomu, aby byla náhrada zmírněna i v jiném přiměřeném rozsahu. Ústavní soud současně konstatoval, že počet 15 navrhovatelů se v kontextu povahy a předestřených okolností věci nejeví jako nijak přemrštěný. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že krajský soud dostatečně svým postupem nezareagoval na specifickou povahu řízení, kdy vedle značného množství dotčených subjektů je třeba zohlednit, že předmětné opatření obecné povahy svým rozsahem přesahovalo 10 000 stran textové části doprovázených stovkami mapových podkladů, a proto se i ve vztahu k jeho soudnímu přezkumu jednalo o mimořádně rozsáhlou a závažnou materii. Ústavní soud v tomto směru uvedl, že nemá důvod pochybovat o tvrzení zástupkyně navrhovatelů, že zpracování návrhu na zrušení pro ni znamenalo intenzivní, cca 4 měsíce trvající práci, při níž bylo předně nutno z rozsáhlého počtu potenciálních navrhovatelů vybrat omezenou relevantní skupinu, na které bylo možné demonstrovat vady vytýkané aktualizaci územního plánu. Ústavní soud k tomu zdůraznil, že aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je nutné doložit konkrétně a jednotlivě ohledně každého z navrhovatelů, a to jak v rovině tvrzení, tak i předložením odpovídajících dokladů, např. výpisů z katastru nemovitostí dokládajících vlastnictví nemovitostí v dané lokalitě. Ústavní soud rovněž ověřil, že v návrhu na zrušení aktualizace územního plánu byly ohledně jednotlivých navrhovatelů podrobně vymezeny aktivní procesní legitimace i okolnosti účasti na procesu přijímání aktualizace, zejména ve formě uplatňování námitek či připomínek k návrhu opatření obecné povahy; rovněž v průběhu řízení a v omezené míře i v rozsudku krajského soudu bylo odkazováno na jednotlivé případy navrhovatelů. Ústavní soud sice přisvědčil tomu, že přezkumný soud v konečném důsledku vycházel ze společné argumentační linie prezentované za všechny stěžovatele, s níž se ztotožnil, a napadené opatření obecné povahy následně dokonce zrušil jako celek, tedy nikoli pouze ve vztahu ke konkrétním lokalitám, k nimž byla tvrzena návrhová legitimace konkrétních stěžovatelů. To však podle závěru Ústavního soudu nemění nic na tom, že individualizovaná tvrzení byla nejen esenciální podmínkou věcného přezkumu správním soudem, ale zejména že zástupkyně stěžovatelů nemohla tušit, jakým způsobem přezkumný soud nakonec věc posoudí, a věnovala proto značnou pozornost případům jednotlivých stěžovatelů, resp. lokalit (s. 5 - 6 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16).
Navzdory přesvědčení stěžovatele ze shora uvedeného vyplývá, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 nedospěl k závěru, že má být ve věci krajským soudem aplikován §60 odst. 7 soudního řádu správního, jehož prostřednictvím mají být sníženy náklady řízení, a v tomto směru proto nebyl krajský soud při vydání napadeného usnesení vázán. Na uvedeném nic nemění ani ta část bodu č. 14 odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 - jež pro podporu svých tvrzení stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůraznil - podle které "[o]becnému soudu přitom nic nebránilo zmírnit náhradu, která by jinak ze zákona příslušela, i v jiném přiměřeném rozsahu, např. nikoli za jednoho, ale za část z 15 stěžovatelů, aby bylo ošetřeno jak právo stěžovatelů na přiměřenou náhradu nákladů řízení, tak i prvek jejich kumulace a s tím případně spojeného navýšení náhrady nákladů nad rámec spravedlivé odměny" (nález ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16). Z citované části bodu č. 14 odůvodnění nálezu "toliko" vyplývá, že obecný soud měl možnost snížit náhradu nákladů řízení o méně, než jak bylo stanoveno v jeho rozsudku, resp. přiznat více než jen výši odpovídající zastupování navrhovatele jediného, což bylo podle první části bodu č. 14 odůvodnění Ústavního soudu pochybné z hlediska ústavní konformity. Citovanou část bodu č. 14 odůvodnění nálezu proto nelze selektivně vykládat bez ohledu na celé znění bodu č. 14 odůvodnění nálezu, resp. bez ohledu na kontext celého odůvodnění nálezu, a považovat ji tak za právní závěr Ústavního soudu o tom, že Krajský soud v Brně byl povinen náhradu nákladů řízení moderovat. Z odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16, jak je shora uvedeno, naopak vyplývá, že náklady řízení v základní (nesnížené) výši odměny za zastupování 15 navrhovatelů, navýšené v intencích §12 odst. 4 advokátního tarifu, se nejeví s ohledem na povahu řízení a související okolnosti nijak přemrštěné (body 15. až 17. odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16). K argumentaci stěžovatele - že pokud nedojde ke korekci přístupu při ukládání náhrad nákladů v těchto případech, z napadání územních plánů se může stát lukrativní záležitost, kdy zisk ze soudního řízení bude převyšovat reálně vynaložené náklady a vytvoří se tím systém produkující nepřiměřeně vysokou odměnu za právní zastoupení - Ústavní soud dodává, že v takových případech pak bude namístě náhradu, která by jinak ze zákona příslušela, zmírnit a §60 odst. 7 soudního řádu správního aplikovat.
V závěru nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 Ústavní soud, aniž by předjímal obsah nového rozhodnutí, konstatoval, že "na krajském soudu bude, aby o nákladech řízení rozhodl znovu a při respektu k právním závěrům Ústavního soudu vysloveným výše, zejména aby se řádně vypořádal s aplikací §60 odst. 7 s. ř. s., jakož i §12 odst. 1 a 4 a §13 odst. 3 advokátního tarifu na projednávanou věc". Krajský soud následně v odůvodnění napadeného usnesení k aplikaci §12 odst. 4 a §13 odst. 3 advokátního tarifu uvedl, že důvodně vynaloženými náklady navrhovatelů jsou mj. "náklady právního zastoupení za pět úkonů právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) a g)...advokátního tarifu, společně s pěti režijními paušály podle §13 odst. 3 téže vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu, účast na jednáních soudu...), za použití §12 odst. 4 téže vyhlášky, ve výši 208 500 Kč (3 100 Kč x 0,8 x 15 x 5)...".
Ustanovení §60 odst. 7 soudního řádu správního krajský soud neaplikoval a ani se k aplikaci uvedeného ustanovení v odůvodnění napadeného usnesení nijak nevyjádřil. V uvedeném však nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Krajský soud v Brně nebyl nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 529/16 vázán aplikovat §60 odst. 7 soudního řádu správního, nýbrž byl vázán tím, aby v případě, pokud dospěje k závěru o nutnosti náklady řízení moderovat, řádně §60 odst. 7 soudního řádu správního aplikoval. Ostatně Krajský soud v Brně k moderaci nákladů řízení podle §60 odst. 7 soudního řádu správního nepřistoupil ani v předchozím rozsudku, který byl následně nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 529/16 zrušen. K vyčíslení náhrady nákladů na zastupování pouze jediného z patnácti navrhovatelů došlo v uvedeném rozsudku na základě §60 odst. 1 soudního řádu správního, tedy nikoliv moderací náhrady důvodně vynaložených nákladů řízení účastníkům s plným úspěchem ve věci, nýbrž závěrem, že pouze v tomto rozsahu pokládá krajský soud náklady za důvodně vynaložené.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení správního, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §60 odst. 1 soudního řádu správního. Účastník řízení, který neměl ve věci úspěch, má podle tohoto kritéria povinnost nahradit náklady řízení, jež musel vynaložit účastník řízení, který ve věci úspěšný byl. Podle ustanovení §60 odst. 7 soudního řádu správního soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Postup podle §60 odst. 7 soudního řádu správního tak umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit zásadu úspěchu ve věci a může se tak uplatnit jen výjimečně, pokud správní soud dospěje k závěru, že předmětné podmínky pro aplikaci §60 odst. 7 soudního řádu správního jsou dány. Krajský soud k takovému závěru nedospěl a samotný nesouhlas stěžovatele s tímto závěrem nemůže opodstatněnost názoru o porušení jeho základních práv založit. Ústavní soud dodává, že krajský soud obdobně neaplikoval ani §12 odst. 1 advokátního tarifu, na který je v závěru nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 rovněž poukázáno, a podle kterého naopak může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných.
K námitce stěžovatele, že neměl možnost se k úvaze krajského soudu ohledně nákladů řízení přiznaných napadeným usnesením vyjádřit, ačkoliv předpokládal, že ze strany krajského soudu bude k tomu vyzván, uvádí Ústavní soud následující. Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že zatímco v rozsudku krajský soud nejprve označil za důvodně vynaložené náklady řízení navrhovatelů jen ve výši 95 570,- Kč, v napadeném usnesení stanovil výši důvodně vynaložených nákladů na 327 285,- Kč, aniž by v odůvodnění napadeného usnesení uvedený poměrně zásadní posun odůvodnil výslovně. Nicméně i přes to je z napadeného usnesení patrné, že předmětná změna je založena na respektu k právním závěrům uvedeným v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 529/16, na který je v odůvodnění napadeného usnesení odkázáno. Jak již bylo shora uvedeno, z odůvodnění daného nálezu vyplývá, že náklady řízení v základní (nesnížené) výši odměny za zastupování 15 navrhovatelů, navýšené v intencích §12 odst. 4 advokátního tarifu se nejeví s ohledem na povahu daného řízení a související okolnosti nijak přemrštěné (body 15. až 17. odůvodnění nálezu). Proto nelze předmětnou změnu názoru krajského soudu považovat za překvapivou, nepředvídatelnou nebo za projev libovůle. Pokud tedy Krajský soud v Brně nevytvořil poté, co byl jeho rozsudek v části týkající se nákladů řízení zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 529/16, stěžovateli procesní prostor k tomu, aby se k nákladům řízení vyjádřil, nelze, s ohledem na shora uvedené okolnosti případu a zejména odůvodnění ve věci vydaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16, označit takový postup krajského soudu za porušení práva na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu