ECLI:CZ:US:2017:4.US.3497.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3497/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Zdeňky Kovářové a Josefa France, obou zastoupených JUDr. Lukášem Holým, advokátem se sídlem Praha 7, Přístavní 321/14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 7. 2015 č. j. 12 C 400/2008-276, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2016 č. j. 24 Co 281/2015-309 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2017 č. j. 28 Cdo 4237/2016-347, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že se rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 24. 6. 2008 č. j. PÚ 7587/93 nahrazuje výrokem, podle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky každý jedné ideální poloviny dotčené pozemkové parcely (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé odmítl, neboť dospěl k závěru, že nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V části směřující proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu jej odmítl podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť těmito výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50 000 Kč.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces došlo především v důsledku odůvodnění Nejvyššího soudu ve vztahu k aplikaci ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009. Uvádějí, že usnesení Nejvyššího soudu je mechanickým sdělením předchozí judikatury bez přihlédnutí ke složitosti problematiky uplatňování restitučních nároků. Pro osoby uplatňující restituční nárok se stanoví nepřiměřené nároky na unesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Stěžovatelé zdůrazňují specifika uplatňování restitučních nároků ve vztahu ke ztíženému prokazování rozhodných skutečností vzhledem k často dlouhému časovému intervalu od rozhodných událostí. Dále namítají, že soud prvního stupně i soud odvolací opřely svá zjištění o nenaplnění "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu §6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") pouze o jediný důkaz -znalecký posudek. Uvádějí, že pokud soudy neměly dostatek důkazů pro učinění závěrů o naplnění podmínek ve vztahu k úspěšnému uplatnění restitučního nároku, měly zvolit postup podle §118a odst. 3 o. s. ř. a vyzvat je k doplnění důkazů. Podle stěžovatelů soudy dále nedostatečně objasnily důvody ve vztahu k výběru použitého znaleckého posudku. Stěžovatelé mají za to, že soudy při svém rozhodování nedbaly zásady, vyplývající z judikatury Ústavního soudu, podle které je při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů třeba mít vždy na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Ústavnímu soudu podle ustálené judikatury také nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených ostatními soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku stěžovatelů se závěry soudů o tom, že restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě není v dané věci naplněn, neboť k prodeji pozemků nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Především polemizují se způsobem provádění a hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně. K přezkumu v rovině přehodnocování dokazování však, jak je výše naznačeno, není Ústavní soud zásadně oprávněn.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že soudy nepostupovaly podle §118a odst. 3 o. s. ř., k tomu dovolací soud s odkazem na svou judikaturu přiléhavě uvedl, že účelem postupu podle tohoto ustanovení je umožnit soudu rozhodnout ve věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala. Postup podle §118a odst. 3 o. s. ř. přitom přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Pokud byla však žaloba zamítnuta nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, ale na základě učiněného skutkového zjištění, pak zde pro postup soudu podle §118a odst. 3 o. s. ř. není opodstatnění. Podle závěru odvolacího soudu však procesní obrana stěžovatelů neobstála nikoliv proto, že by provedené důkazy nepostačovaly k úplnému objasnění skutkového stavu věci, ale proto, že odvolací soud po zhodnocení skutkového dokazování dovodil, že sjednaná kupní cena dokonce převyšovala cenu vyplývající z tehdy platných cenových předpisů. Dospěl tak k závěru, že restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě naplněn není, neboť k prodeji pozemku nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Lze tak uzavřít, že soudy své závěry dostatečně a přiléhavě odůvodnily a Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv neshledal.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu