ECLI:CZ:US:2017:4.US.3575.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3575/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Zdeňka Palici, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 356/2017-884, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2016, č. j. 7 Co 1462/2016-861, a Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. 3. 2016, č. j. 2 C 77/2007-837, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 7 Co 480/2010-762, rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 10. 2009, č. j. 2 C 77/2007-314, tak, že se zamítá žaloba na určení, že je stěžovatel vlastníkem nemovitostí, které měl nabýt na základě kupní smlouvy za kupní cenu 700 000 Kč. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1342/2015, stejně jako Ústavní soud odmítl předcházející stížnost usnesením ze dne 15. 7. 2015, č. j. I. ÚS 1600/15. Ústavní soud uvedl, že: "v celém řízení před obecnými soudy bylo provedeno množství důkazů, zejména svědeckých výpovědí, z nichž skutkové a následné právní závěry učiněné krajským soudem přesvědčivě a logicky vychází."
Stěžovatel se následně domáhal žalobou obnovy řízení a tvrdil, že nebyla uzavřena jediná písemná kupní smlouva o prodeji nemovitostí, ale také ústní kupní smlouva o prodeji movitých věcí, což měli dosvědčit dva navržení svědkové, jejichž čestná prohlášení v řízení předložil.
Okresní soud v Prachaticích žalobu o obnovu řízení zamítl usnesením ze dne 21. 3. 2016, č. j. 2 C 77/2007-837; dospěl k závěru, že stěžovatel jen opakuje svá dřívější stanoviska k hodnocení důkazů krajským soudem. Stěžovatel podle soudu prvního stupně neprokázal, že by ve věci existovaly skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které nemohl bez své viny použít v původním řízení; neprokázal rovněž, že jsou tu důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení. Předložená čestná prohlášení dvou osob o tom, jak se měla v minulosti vyjadřovat Růžena Chalupová (prodávající), na věci nemohly podle soudu nic změnit.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 14. 9. 2016, č. j. 7 Co 1462/2016-861. Dospěl k závěru, že předložené důkazy nemohly, a to ani v rovině pravděpodobnosti, přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, neboť žalobou napadený závěr o tom, že stěžovatel a prodávající uzavřeli pouze jednu kupní smlouvu týkající se prodeje nemovitostí s jejich vybavením, byl založen na celé řadě důkazů - vycházel z vyjádření účastníků řízení a svědectví osob, které byly osobně přítomny jednání smluvních stran. Nově navržené důkazy nemohly zvrátit dříve zjištěný skutkový stav věci.
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 356/2017-884, dovolání pro nepřípustnost s odůvodněním, že stěžovatel nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by naplňovala předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dále výslovně uzavřel, že odvolací soud přiléhavě vysvětlil, nezpůsobilost navržených důkazů přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.
Proti napadeným usnesením se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listiny"). Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že obecné soudy posuzovaly důkazní hodnotu svědků, aniž by provedly jejich výslech. Tvrdí, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy svědka vyslechne; nelze tak učinit jen z písemného čestného prohlášení. Stěžovatel je přesvědčen, že noví svědci měli povědomí o podmínkách sjednaných kupních smluv. Celkově namítá, že mu bylo protiústavně upřeno právo na obnovu řízení, ačkoliv byly pro její nařízení splněny podmínky.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Stížnost není nepřípustná podle §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je umožnit výjimečně revizi pravomocného rozhodnutí, existují-li skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které stěžovatel bez své viny nemohl použít v původním řízení, a pokud zároveň mohou pro něj přivodit příznivější rozhodnutí. Totéž platí, nebylo-li možné některé důkazy v předchozím řízení provést (§228 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel však takové důkazy obecným soudům nepředložil. V řízení doložil pouze čestná prohlášení svědků, jejichž svědectví nemohla na věci s ohledem na jiné důkazy v předchozím řízení již provedené nic změnit (srovnej odůvodnění předchozího usnesení v dané věci ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15).
Navíc nelze odhlížet od toho, že obecné soudy neposuzovaly věrohodnost svědků, jak tvrdí stěžovatel, ale jejich důkazní hodnotu - soudy nezpochybnily věrohodnost skutečností, o nichž měli svědci vypovídat, ale jejich nadbytečnost a nepotřebnost, protože v řízení ve věci samé bylo provedeno mnoho důkazů bezpečně svědčících o skutkovém stavu věci. Nebylo možné očekávat, že by skutkové a právní závěry byly na základě takto doplněného dokazování změněny, což znamená, že stěžovatelem navržené důkazy nebyly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu také nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, na které stěžovatel odkazuje a nyní souzené věci se netýká. Na základě výše uvedených skutečností je nepochybné, že předpoklady pro obnovu řízení nebyly splněny a že obecné soudy rozhodly správně.
Stěžovatel se dovolává svého ústavního práva na spravedlivý proces, opomíjí však jeho podstatu. Obecné soudy žalobu o obnovu řízení náležitě posoudily, respektovaly procesní práva stěžovatele a napadená rozhodnutí založily na přesvědčivých a přezkoumatelných skutkových a právních závěrech; v řízení postupovaly tak, jak jim zákon ukládá. Rozhodnutí přitom nezatížily vadou svévole, jejich odůvodnění jsou jasná, rozumná a srozumitelná (srovnej nález ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11).
Ve vztahu k porušení ústavního práva na ochranu vlastnictví nevznesl stěžovatel žádné námitky, které by bylo možné přezkoumat a na jejich základě rozhodnout o zásahu do tohoto ústavního práva. Ústavní soud proto uzavírá, že zjevně nebylo porušeno ani ústavní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu