ECLI:CZ:US:2012:4.US.2319.11.2
sp. zn. IV. ÚS 2319/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 28. února 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ve věci ústavní stížnosti P. M. směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 110 EC 228/2010-158 ze dne 27. května 2011, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) smluvní pokutu 5 000 Kč s úrokem z prodlení, jakož i náklady řízení, za účasti společnosti Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 110 EC 228/2010-158 ze dne 27. května 2011 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 110 EC 228/2010-158 ze dne 27. května 2011 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku zaručeného čl. 11 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 110 EC 228/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem č. j. 110 EC 228/2010-158 ze dne 27. května 2011 k žalobě společnosti Český inkasní kapitál, a. s., (dále též jen "žalobkyně") uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 5 000 Kč od 2. listopadu 2009 do zaplacení a náklady řízení ve výši 10 403 Kč.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že právo na spravedlivý soudní proces v sobě obsahuje právo, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důkazy a důvody, na nichž jsou založena. V případě stěžovatele se tak však nestalo.
Stěžovatel namítá, že soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, podle kterého stěžovatel uzavřel se společností UPC Česká republika, a. s., dne 14. března 2007 smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, přičemž dle soudu zákon nepředepisuje obligatorní povinnost písemné formy u tohoto typu smluv a z konkludentního jednání obou smluvních stran lze nepochybně dojít k závěru, že smlouva mezi nimi byla uzavřena. Soud vzal podle stěžovatele dále za prokázané ustanovení čl. 3.6. všeobecných podmínek společnosti UPC Česká republika, a. s., ze kterých se podává oprávnění účtovat smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za prodlení s vrácením modemu a úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení. Soud dále uzavřel, že postoupení pohledávky žalobkyni společností UPC Česká republika, a. s., bylo stěžovateli oznámeno a že společnost UPC Česká republika, a. s., dne 25. října 2009 odstoupila od smlouvy, přičemž dle názoru soudu nemůže být k tíži nikoho jiného nežli žalovaného, nevyzvedl-li si případně zásilku včas na poště, pokud mu bylo doručeno tzv. náhradním způsobem. Ani za případné možné selhání pošty nemůže podle soudu nést odpovědnost původní smluvní partner žalovaného.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně se svého nároku domáhala jakožto postupník pohledávky na zaplacení smluvní pokuty spolu se smluveným úrokem, bylo by podle stěžovatele třeba pro vyhovění žalobě prokázat, že byla smluvena smluvní pokuta a výše úroku z prodlení, že smluvní pokuta ani úrok z prodlení nebyly sjednány neplatně, že došlo k odstoupení od smlouvy a postoupení pohledávky bylo stěžovateli oznámeno.
Již v řízení před soudem však stěžovatel jako žalovaný namítal, že nikdy žádné všeobecné obchodní podmínky neobdržel, že příslušná smlouva nebyla řádně oběma stranami podepsána, že požadovaná výše smluvní pokuty a úroku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, že stěžovateli nebylo doručeno odstoupení od smlouvy a že postoupení pohledávky nebylo stěžovateli řádně oznámeno. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení před soudem též poukázal na to, že s ohledem na postavení stěžovatele jako spotřebitele je třeba obsah smluvního ujednání vykládat v duchu čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, resp. čl. 169 Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy a příslušných ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách.
Za zcela zásadní považuje stěžovatel (ne)prokázání dohody o smluvní pokutě a úroku z prodlení. V soudním spise jsou podle stěžovatele obsaženy toliko všeobecné podmínky poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací společnosti UPC Česká republika, a. s., které jsou účinné až od 1. března 2009 a jejichž kopii předsedkyně senátu poskytla žalovanému při jednání. Třebaže je podle stěžovatele obecně známá praxe obchodních zástupců, že nepředávají zákazníkům všeobecné obchodní podmínky, natož aby zákazníky s nimi předem seznámili, soud účastnické výpovědi žalovaného o tom, že žádné všeobecné obchodní podmínky neobdržel, neuvěřil. Navíc uvedené všeobecné obchodní podmínky nepochybně v době uzavření smluvního vztahu dne 14. března 2007 neexistovaly a těmito podmínkami nebyl v řízení obecným soudem proveden důkaz. Z čeho soud dovodil obsah smluvního ujednání, není v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, stejně jako není uvedeno, z jakého důkazu soud vycházel.
Pokud jde o vlastní listinu nazvanou smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, žalovaný poukazoval na to, že není jakožto dvoustranný právní úkon druhou stranou podepsána, neboť u textu "podpis zástupce" podpis chybí a listina obsahuje toliko natištěný podpis ředitele obchodu a marketingu. S námitkou absence podpisu na straně dodavatele se soud podle stěžovatele vypořádal tím, že smlouvu považoval za uzavřenou konkludentně. Občanský zákoník však pro ujednání o smluvní pokutě vyžaduje povinně písemnou formu a konkludentně proto sjednat výši smluvní pokuty nelze. Sama výše smluvní pokuty 5 000 Kč i výše úroků z prodlení 0,1 % denně je pak podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. I kdyby tak bylo prokázáno ujednání o smluvní pokutě a úrocích z prodlení, jednalo by se o ujednání absolutně neplatná.
V řízení před obecným soudem nebylo podle stěžovatele také prokázáno doručení odstoupení od smlouvy stěžovateli, přičemž se jedná o právní úkon, na který je vázána povinnost k zaplacení smluvní pokuty a který se ovšem stává perfektním právě až doručením druhé smluvní straně. Když se žalobkyni doručení nepodařilo prokázat, neboť předložila pouze arch neurčité odeslané pošty, soud vytvořil bez jakéhokoli zákonného podkladu konstrukci doručení "náhradním způsobem", a to i pro případ možného selhání pošty.
Vzhledem k tomu, že žalobkyni byla pohledávka postoupena, bylo též významné, zda postoupení pohledávky bylo stěžovateli řádně oznámeno či prokázáno. Listina oznámení o postoupení pohledávky však neobsahuje žádný podpis. Oznámení o postoupení pohledávky je právním úkonem, který, má-li být platně učiněn, musí být podle stěžovatele podepsán jednající osobou. K absenci podpisu, třebaže byla výslovně v řízení před soudem prvního stupně namítána, se však soud podle stěžovatele opět ani slovem nevyjadřuje.
S ohledem na charakter stěžovatele a společnosti UPC Česká republika, a. s., je podle stěžovatele třeba na jejich smluvní vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. Stěžovatel uvádí, že ačkoli rozpor požadavků žalobkyně s těmito ustanoveními namítal, soud se s těmito jeho námitkami nevypořádal. Ochranu spotřebitele obecný soud dokonce podle stěžovatele obrátil, když namísto ochrany slabší smluvní strany se jal úzkostlivě chránit dodavatele.
Stěžovatel uvádí, že flagrantně ledabylý přístup soudu k věci nachází svůj odraz mimo jiné i v tom, že výrok soudu při vyhlášení rozsudku se liší od výroku soudu v písemném vyhotovení rozsudku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že faktický dopad vykonatelnosti napadeného rozsudku na jeho osobu je vysoce citelný, přičemž již v řízení před obecným soudem doložil své tíživé majetkové poměry. Součet uložených povinností k náhradě tzv. smluvní pokuty, přisouzených úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení činí téměř 20 tisíc korun českých, což představuje čtyřnásobek měsíčního výdělku stěžovatele po odečtení nákladů na bydlení, splátek na hypotéku a spotřební úvěry. Ze shora uvedeného důvodu proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zaplatí stát.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, avšak ten se nijak nevyjádřil.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též žalobkyni jako vedlejšímu účastníkovi řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření zaslaném prostřednictvím právního zástupce JUDr. R. M. uvádí, že stěžovatel z největší části ve své stížnosti uvádí pouze důvody, proč neměl soud prvního stupně nárok žalobci přiznat, již se ale vůbec nezabývá tím, zda soud svým rozhodnutím porušil práva stěžovatele tak významným způsobem, aby byla stížnost opodstatněná a vůbec přípustná. Stěžovatel se podle vedlejšího účastníka ve své stížnosti pouze vypořádává s právním hodnocením důkazů soudem a polemizuje s jeho závěry.
Vedlejší účastník se domnívá, že Okresní soud v Kladně rozhodl správně. Se vším, co bylo tvrzeno, se vypořádal a hodnotil dle zásady volného hodnocení důkazů. Vedlejší účastník uvádí, že tak spatřuje logiku mezi výrokem a odůvodněním v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Stěžovatel podle vedlejšího účastníka ve své stížnosti uvedl, že kromě práva na spravedlivý proces bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek. Vedlejšímu účastníkovi nezbývá než konstatovat, že právě stěžovatel byl tím, kdo toto právo porušil, když po ukončení smlouvy nedostál povinnosti vrátit poskytovateli služeb zdarma zapůjčené zařízení ve stanovené lhůtě. Smluvní pokuta, jež byla sjednána, je tedy jasným a logickým následkem porušení povinnosti.
Vedlejší účastník dále uvádí, že mezi podmínky pro podání ústavní stížnosti náleží existence podstatné újmy, jež by stěžovateli byla zásahem do jeho práv způsobena. Stížnost tedy nemůže být opodstatněnou, vzhledem k tomu, že se v uvedené věci jednalo o bagatelní spor. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není soudem poslední instance a přezkoumává pouze ústavnost, nikoli zákonnost či správnost soudních rozhodnutí. Předpokladem úspěchu podané Ústavní stížnosti by měla být existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do jeho práv způsobena.
Rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2861/10 (pozn. red.: jedná se o usnesení sp. zn. III. ÚS 2861/10 ze dne 25. 11. 2010, ve SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako další níže uvedená rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) bylo podle vyjádření vedlejšího účastníka stanoveno, že bagatelní částky nejsou pro svou výši často vůbec schopny představovat porušení základních práv a svobod. Výše uvedenému rozhodnutí Ústavního soudu dává za pravdu i rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1294/11 (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1294/11 ze dne 27. 5. 2011), ve kterém je uvedeno, že řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž často jen pro svou výši nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1294/11]. V projednávaném případě tak podle vedlejšího účastníka nemůže být stížnost opodstatněnou, a to podle rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3732/10 (usnesení sp. zn. II. ÚS 3732/10 ze dne 20. 1. 2011) nebo rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1573/11 (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1573/11 ze dne 30. 8. 2011), ve kterých Ústavní soud poukazuje na to, že pokud není možné v bagatelních věcech podat opravný prostředek, nelze se s úspěchem dovolávat rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v odůvodnění pouze polemizovat s výkladem jednoduchého práva a odůvodnit ho odkazem na porušení práva na spravedlivý proces. V takových případech nelze než očekávat, že podaná stížnost bude usnesením odmítnuta.
Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Vyjádření vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovateli. Ten Ústavnímu soudu zaslal repliku.
Stěžovatel v ní uvedl, že pokud jde o obhajobu rozhodnutí obecného soudu poukazem na zásadu volného hodnocení důkazů, tato nemůže být synonymem libovůle. Podle stěžovatele je to právě projev libovůle, který stěžovatel obecnému soudu vytýká a jehož odrazem je zcela nelogické hodnocení důkazů, resp. odkaz na důkazy, které v řízení před obecným soudem vůbec nebyly provedeny.
K potřebě tvrzení podstatné újmy na svých právech stěžovatel uvedl, že rovněž tuto tvrdil v podané ústavní stížnosti a znovu připomněl a popsal vysoce citelný faktický dopad ústavní stížností napadeného rozsudku na svoji osobu.
Stěžovatel závěrem uvedl, že ústavní stížnost je opodstatněná a že setrvává na svém návrhu.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení i vedlejší účastník řízení s tímto postupem souhlasili.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy) a není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Předmětem řízení o projednávané ústavní stížnosti je tzv. bagatelní spor. K tomu Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. června 2008 zaujal stanovisko, dle kterého pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, obecně (s úspěchem) napadat ústavní stížností nelze. V tomto směru by z tohoto závěru bylo možné učinit výjimku pouze v případech mimořádně závažného pochybení, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti.
Ústavní soud připomíná též svoji ustálenou a dostupnou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, z níž vyplývá, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci odpovídajícího kritériím daným ustanovením §157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také i se zásadami spravedlivého procesu.
Okresní soud v Kladně pravděpodobně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že byla mezi stěžovatelem a společností UPC Česká republika, a. s., konkludentně uzavřena smlouva o poskytování telekomunikačních služeb. Tento závěr odpovídá též provedenému dokazování a Ústavní soud mu nemá co vytknout. V záhlaví citovaný nárok tímto soudem přiznaný žalobkyni, právnímu nástupci společnosti UPC Česká republika, a. s., se však opírá o všeobecné smluvní podmínky společnosti UPC Česká republika, a. s., avšak (ať již tyto byly nebo nebyly předány stěžovateli) v řízení nebylo prokázáno, že by se společnost UPC Česká republika, a. s., se stěžovatelem písemně nebo alespoň konkludentně dohodla, že se jejich vztah bude těmito podmínkami řídit. Navíc s ohledem na zákonný požadavek písemné formy pro sjednání smluvní pokuty by pro přiznání žalovaného nároku muselo být v řízení (mimo jiné) prokázáno, že se společnost UPC Česká republika, a. s., se stěžovatelem na tom, že se jejich vztah bude těmito podmínkami řídit, dohodla písemně. Okresní soud v Kladně se pak s touto stěžejní otázkou nijak nevypořádal a nárok, mající základ v ustanovení smluvních podmínek, žalobkyni přiznal.
Z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí, které není zcela jednoznačné, jak by se slušelo, by bylo možné dovozovat i to, že Okresní soud v Kladně má za prokázané, že smlouva o poskytování telekomunikačních služeb byla mezi společností UPC Česká republika, a. s., a stěžovatelem uzavřena písemně s tím, že její součástí jsou i smluvní podmínky. Pokud by tomu tak skutečně bylo, opomněl se Okresní soud v Kladně vypořádat s relevantní námitkou stěžovatele o absenci podpisu zástupce společnosti UPC Česká republika, a. s., s tím, že na listině nadepsané smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací podepsané stěžovatelem dne 14. března 2007 je pouze strojově vytištěn vlastnoruční podpis JUDr. R. K., ředitele obchodu a marketingu společnosti UPC Česká republika, a. s.
Stěžovateli je však třeba přisvědčit i v dalších jeho námitkách, a to především v námitce týkající se vyvození závěrů ze smluvních podmínek účinných ode dne 1. března 2009, které nemohly dne 14. března 2007 existovat a se kterými se stěžovatel nemohl při uzavření smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb (byť konkludentně) seznámit, přičemž s touto námitkou se soud ani nijak nevypořádal. Stejně tak se soud nevypořádal s námitkou stěžovatele o tom, že postoupení pohledávky nebylo stěžovateli řádně oznámeno.
Již na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Kladně pro své rozhodnutí nezjistil dostatečně skutkový stav, nezabýval se odpovídajícím způsobem všemi tvrzeními a námitkami stěžovatele a jeho v záhlaví citované rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a jako projev libovůle soudu zakládá porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu. S ohledem na tuto skutečnost a též na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatele uváděnými v ústavní stížnosti nezabýval. Ústavní soud však předpokládá, že Okresní soud v Kladně i skutečnostem těmito námitkami dotčeným věnuje v dalším řízení náležitou pozornost.
K vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud především zdůrazňuje, a vyplývá to též již z výše uvedeného, že námitky stěžovatele v žádném případě nepředstavují pouhou polemiku se závěry obecného soudu. Pokud jde o tvrzenou bagatelnost částky, která byla předmětem řízení, která má vylučovat přípustnost ústavní stížnosti či zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, platí toto tvrzení pouze v zásadě či zpravidla. I z vedlejším účastníkem uváděné judikatury Ústavního soudu plyne, že tomu tak není vždy, bez dalšího.
Ústavní soud navíc jako obiter dictum dodává, že skutečnost, že obecný soud projednává tzv. bagatelní věc, v níž není proti rozsudku přípustné odvolání, v žádném případě nemá za důsledek kladení nižších nároků na jeho postup a rozhodování. Podle náhledu Ústavního soudu právě s ohledem na jednoinstančnost takového řízení před obecnými soudy je povinností těchto soudů věnovat postupu v řízení a odůvodnění rozhodnutí maximální pečlivost a pozornost.
V.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci zjistil porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citované rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
VI.
Návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zaplatí stát, Ústavní soud nevyhověl, neboť neshledal na straně stěžovatele splnění podmínky nedostatku prostředků k placení nákladů spojených s jeho zastoupením dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.