ECLI:CZ:US:2017:4.US.3611.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3611/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Karla Kuny, Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenční správce společnosti ANIDOR s.r.o., právně zastoupeného JUDr. Hanou Marvanou, advokátkou se sídlem Maltézské náměstí 12, Praha, proti výrokům II. a IV. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 29 Cdo 2515/2012-1658 a výrokům I.,III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 15. 3. 2012 č. j. 22 Co 577/2009-1573, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobce ANIDOR s. r. o., jehož je stěžovatel insolvenčním správcem, se žalobou podanou dne 11. 9. 2007 domáhal po žalovaných (1/ Dr. Ing. Vítězslavu Hálkovi, MBA, 2/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL.M., 3/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL.M., jako správci konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., 4/ obci Brněnec, 5/ České republice - České správě sociálního zabezpečení, Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj a 6/ Ing. Tomáši Jatšovi) společně a nerozdílně zaplacení částky 79.990,50 Kč s příslušenstvím, tvořeným zákonným úrokem z prodlení.
Žalobu (z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody) odůvodnil tím, že první žalovaný (jako tehdejší správce konkurzní podstaty úpadce) uzavřel se společností Darren, s. r. o., jako kupujícím 1. (resp. 2.) června 2005 smlouvu o prodeji úpadcova podniku. Společnost Darren, s. r. o. (jako prodávající), smlouvou o prodeji části podniku, prodala část takto nabytého podniku 1. (resp. 2.) června 2005 žalobci (jako kupujícímu).
První žalovaný (poté, co 12. září 2005 odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) zabavil finanční hotovost nacházející se v pokladně žalobce (zahrnul ji do prostředků úpadce), aniž ji sepsal do konkurzní podstaty úpadce. Úpadce (resp. třetí žalovaný) se tak bezdůvodně obohatil na úkor žalobce. Vzhledem k neutěšenému stavu konkurzní podstaty již vrácení těchto peněz nebylo možné, čímž žalobci vznikla škoda, za kterou podle stěžovatele odpovídají bývalý správce konkurzní podstaty úpadce (první žalovaný) i současný správce konkurzní podstaty úpadce. Ostatní žalovaní pak odpovídají podle stěžovatele žalobci za vzniklou škodu tím, že jako členové věřitelského výboru nepostupovali při výkonu funkce s odbornou péčí.
Rozsudkem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 7 C 183/2007-558, Okresní soud ve Svitavách výrokem I. vyhověl žalobě ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovanému, výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení téže částky i po druhém, čtvrtém, pátém a šestém žalovaném. Výroky III. - VIII. rozhodl nalézací soud o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel okresní soud z toho, že ke dni 12. září 2005 se v pokladně žalobce nacházela částka 79.990,50 Kč. Tento zůstatek nebyl po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku žalobci vydán. Pokud by byly tyto peněžní prostředky řádně sepsány do konkurzní podstaty, byla by podle nalézacího soudu opodstatněná argumentace žalovaných, že by se měl žalobce domáhat vydání peněz vylučovací žalobou. Soud dovodil, že k soupisu do konkurzní podstaty nedošlo, přičemž odpovědnost za tento nesprávný postup nese první žalovaný, jako tehdejší správce konkurzní podstaty úpadce. Okresní soud uzavřel, že pokud nebyly peněžní prostředky řádně sepsány do konkurzní podstaty a přesto v ní byly spotřebovány, pak se konkurzní podstata obohatila na úkor žalobce. Třetí žalovaný byl proto (jako současný správce konkurzní podstaty úpadce) zavázán k zaplacení bezdůvodného obohacení s tím, že plněním prvního žalovaného nebo třetího žalovaného zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z nich.
Odpovědnost tvrzenou žalobcem u ostatních žalovaných z titulu jejich členství ve věřitelském výboru soud nedovodil. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, k návrhu žalobce rozhodl, že namísto dosavadního žalobce, bude v řízení ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojnikov, s. r. o.
Odvolací soud na základě podaných odvolání změnil výrokem I. rozsudek okresního soudu v bodu I. tak, že žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobce a/ domáhal zaplacení žalované částky i po prvním a třetím žalovaném (první výrok). Výrokem II. potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. Výrokem III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Krajský soud souhlasil s okresním soudem v tom smyslu, že kdyby dotčené prostředky nebyly sepsány v konkurzní podstatě, pak by vylučovací žaloba skutečně nebyla možná (a přicházela by v úvahu žaloba na plnění - o zaplacení peněžité částky). Oproti okresnímu soudu však odvolací soud uzavřel, že na základě aktualizace soupisu konkurzní podstaty provedené k 7. 10. 2005, byly uvedené prostředky správcem konkurzní podstaty řádně sepsány do konkurzní podstaty úpadce. Žalobce a/ tak byl podle odvolacího soudu aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby, což neučinil. Z výše uvedených důvodů je podle odvolacího soudu žaloba na plnění nepřípustná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu si jak žalobce a/, tak i žalobce b/ podali dovolání k Nevyššímu soudu. Ten rozhodl výrokem I. tak, že dovolání žalobce b/ se odmítá. Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že dovolání žalobce a/ se zamítá v rozsahu, v němž se týká prvního žalovaného. Výrokem III. byl rozsudek krajského soudu zrušen v měnícím zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným, v tomto rozsahu byla věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Výroky IV. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že sporná hotovost neměla být zahrnuta do konkurzní podstaty úpadce, který s ní naložil prostřednictvím insolvenčního správce velmi nehospodárně. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že se tyto vůbec nezabývaly otázkou hospodaření úpadce a způsobením škody. Odvolací soud podle stěžovatele nesprávně konstatoval, že otázkou náhrady škody nebylo nutno se zabývat, neboť stěžovatel v dané věci nepodal vylučovací žalobu. Pokud tato nebyla podána, předurčuje to podle odvolacího soudu neúspěch žaloby na náhradu škody proti žalovaným č. 1, 2, 4, 5 a 6. Právní názor odvolacího soudu o tom, že měla být podána vylučovací žaloba, označil Nejvyšší soud za nesprávný, nicméně rozsudek ve vztahu k žalovanému č. 1 dovolací soud nezrušil. V souvislosti s hospodařením úpadce stěžovatel odkázal na rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 3. 2015, č. j. 9 C 183/2007-2017, a rozsudek téhož soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 10 C 183/2007-776, podle nichž si Dr. Ing. Hálek počínal jako správce konkurzní podstaty úpadce nehospodárně. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily otázku existence pokladny společnosti ANIDOR s. r. o. Soudy měly vyjít jen z výpovědi svědkyně Hazuchové a přitom se nevypořádat s výpovědí svědka Ing. Marka. Stěžovatel spatřuje v postupu obecných soudů odepření spravedlnosti.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jak z ústavní stížnosti, tak i z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se stěžovatelka domáhala vydání bezdůvodného obohacení a uhrazení škody, ke které mělo dojít tak, že první žalovaný po odstoupení od smlouvy se společností Darren, s. r. o., zabavil peněžní hotovost nacházející se v pokladně společnosti ANIDOR, s. r. o. Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy nezabývaly otázkou náhrady škody, nutno souhlasit v tom smyslu, že se obecné soudy skutečně podrobněji nevěnovaly naplnění jednotlivých předpokladů vzniku škody, nicméně to neznamená, že by na ochranu práv stěžovatele rezignovaly a nezabývaly se vzneseným nárokem jako takovým. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy zabývaly především tím, zda zajištěné peněžní prostředky byly či nebyly zapsány do konkurzní podstaty a jaký procesní prostředek nápravy měl stěžovatel využít k vymožení svých práv.
Uvádí-li stěžovatel, že stran existence pokladny společnosti ADINOR, s. r. o., vyšly obecné soudy toliko z výpovědi svědkyně Hazuchové, nelze přehlédnout, že sporným u obecných soudů nebylo to, zda došlo k zajištění peněžních prostředků společnosti ADINOR, s. r. o., ale to, zda se tyto staly součástí konkurzní podstaty a jakým způsobem měl stěžovatel procesně postupovat, aby se domohl jejich vrácení. Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném rozsudku zabýval mimo jiné způsobilostí peněžních prostředků být předmětem vylučovací žaloby. V souvislosti s uvedeným dovolací soud poukázal na skutečnost, že pokud se konkurzní podstata obohatila plněním třetí osoby po prohlášení konkurzu o peněžní prostředky, ohledně nichž nejsou splněny předpoklady pro podání vylučovací žaloby, je třeba tyto prostředky vymáhat jako pohledávku za podstatou (tedy nikoli vylučovací žalobou, jak se domníval odvolací soud). Z toho důvodu pak také Nejvyšší soud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z hlediska Ústavního soudu je přitom rozhodná především ta skutečnost, že stěžovateli byl i po rozhodnutí Nejvyššího soudu zachován procesní prostředek, jímž se může domáhat svých práv, nicméně o tom bude krajský soud teprve rozhodovat (srov. výrok III. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
Pokud stěžovatel zpochybňuje způsob hospodaření Ing. Hálka, pak jedinou výtkou, kterou vůči jeho jednání uvádí, je to, že zabral hotovost, náležející společnosti ANIDOR, s. r. o., kterou následně použil v rámci konkurzní podstaty. Přitom o správnosti takového postupu a následném zahrnutí peněžních prostředků do konkurzní podstaty, je právě projednávaná věc. Žádné jiné konkrétní pochybnosti o hospodaření žalovaného Ing. Hálka stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl. Navíc z ústavní stížnosti se podává, že hospodaření Ing. Hálka, co by správce konkurzní podstaty úpadce, je předmětem jiného soudního řízení.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu