ECLI:CZ:US:2017:4.US.3678.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3678/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. H., právně zastoupeného Mgr. Vojtěchem Lutišanem, advokátem, se sídlem Sovova 709/5, 412 00 Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 889/2016-64, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2016 sp. zn. 9 To 100/2015 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. 5 T 7/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 7. listopadu 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Proti P. H. bylo u Krajského soudu v Praze vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 5 T 7/2014. Rozsudkem (v pořadí již druhým) Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2015 byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 byl stěžovateli současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené České spořitelně, a. s. škodu ve výši 3.411.167,- Kč.
Tohoto jednání se měl obviněný dopustit (ve stručnosti) tím, že
1) dne 23. 11. 2006 v České spořitelně a. s. na její pobočce v Kutné Hoře uzavřel za společnost PEREGRINE s. r. o. v postavení jejího jednatele s výše uvedeným peněžním ústavem smlouvu o úvěru č. 168-267-06, přičemž v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl smyšlené údaje a způsobil tímto jednáním škodu ve výši 3.411.167,- Kč a
2) dne 11. 12. 2006 v České spořitelně a. s. na její pobočce v Kutné Hoře uzavřel za společnost MANDEVILLE s. r. o. v postavení jejího jednatele s výše uvedeným peněžním ústavem smlouvu o úvěru č. 168-316-06, přičemž v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl smyšlené údaje a způsobil tímto jednáním škodu ve výši 3.389.354,- Kč.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. března 2016 sp. zn. 9 To 100/2015 zamítl odvolání stěžovatele, neboť konstatoval, že závěry soudu prvního stupně je třeba pokládat za odpovídající skutkovým zjištěním, napadený rozsudek soudu prvního stupně se logicky vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, vyložil, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl a rozsudek tedy netrpí podstatnými vadami a odpovídá kritériím §120 odst. 3 a §125 tr. řádu. Též výrok o trestu, jež vyslovil soud prvního stupně, splňuje zákonné podmínky a soudem prvního stupně byly patřičně posouzeny a zhodnoceny všechny rozhodné skutečnosti.
Dovolání stěžovatele bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. srpna 2016
č. j. 3 Tdo 889/2016-64 jako zjevně neopodstatněné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na stejných námitkách, které uváděl v předcházejícím trestním řízení. Opětovně tvrdí, že je nevinný a že k inkriminovanému jednání byl zneužit třetími osobami jako tzv. "bílý kůň". Namítá zejména porušení zásady z hlediska subjektivní stránky stěžovatele, princip opominutých důkazů, in dubio pro reo, nevyužití testu proporcionality při ukládání trestu a též to, že odvolací soud dal soudu prvního stupně nepřípustné pokyny ke zhodnocení provedeného dokazování. V neposlední řadě namítá porušení zásady práva na zákonného soudce, neboť dle jeho názoru nebylo jednoznačné, který soudce bude projednávat jeho trestní věc u odvolacího soudu.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a zabýval se otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze
a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování, provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu