ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.889.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 889/2016 -64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání podaném P. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 100/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 5 T 7/2014, byl P. H. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pět let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal P. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 100/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Předně namítl, že se nedopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu, přičemž zejména nebyly naplněny znaky předmětné skutkové podstaty, neboť absentuje subjektivní stránka ve formě úmyslu. Dále nesouhlasí s výší škody, kterou měl svým jednáním způsobit. V tomto odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, a připomenul, že soudy sice při výpočtech způsobené škody odečetly částku, která byla na předmětné úvěry uhrazena, avšak hodnota zajištění úvěrů již z výsledné částky odečtena nebyla, přičemž v tomto obviněný spatřuje nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Oba úvěry přitom byly zajištěny garancí Evropského investičního fondu (dále jen EIF), zástavním právem k movitým věcem, na jejichž pořízení byly úvěry poskytnuty a blankosměnkami, podepsanými obviněným. Obviněný se z tohoto důvodu domáhal ponížení způsobené škody o hodnotu movitých věcí a o hodnotu zajištění EIF. Podotkl, že se banka nikdy nepokusila uspokojit své pohledávky realizací zástavního práva a skutkový závěr, že není jisté, zda skutečně vysokozdvižné vozíky existovaly, by měl být vyložen ve prospěch obviněného, a tudíž by hodnota vozíků měla být odečtena z celkové výše škody. V tomto ohledu připomenul nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, jehož závěry se stanovením výše škody rovněž zabývaly. Dle obviněného tedy soud prvního stupně při určení výše škody nezohlednil hodnotu zajištění garancí EIF, přičemž návrhy obhajoby na doplnění dokazování (zejména stran smlouvy mezi ČS, a. s. a EIF) byly bez rozumného důvodu odmítnuty, čímž mělo dojít k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, jelikož zjištěný skutkový stav trpí přítomností tzv. opomenutých důkazů a některé závěry soudů nemají v provedeném dokazování jakoukoli oporu. Krom toho upozornil na přítomný extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný dále podotkl, že ve společnostech figuroval de facto v pozici tzv. bílého koně a o kondici obou společností neměl dostatečné povědomí. V tomto spatřuje absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, jelikož on sám (naivně) důvěřoval lidem, kteří společnosti ovládali po faktické stránce. Připouští, že se choval poněkud neobezřetně, avšak v tomto nelze shledat jeho trestní odpovědnost. Opětovně poté upozornil na chybně interpretované závěry plynoucí z provedeného dokazování, kdy nelze dovodit úmyslnou formu zavinění. K porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo rovněž dojít způsobem, kdy odvolací soud při prvním zrušovacím usnesení soudu nalézacímu předestřel, jakým způsobem má tento hodnotit jednotlivé důkazy, což obviněný považuje za nepřípustné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, poté namítl, že uložený trest (odnětí svobody) nemá potenciál projít testem proporcionality, zejména pak s ohledem na dobu uplynulou od spáchání předmětného jednání, jeho dosavadní trestní bezúhonnost, dosavadní způsob života apod. Obviněný je toho názoru, že uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody nebyl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele na straně druhé. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. poté uvedl, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Obviněný při pohledu na rozvrh práce Vrchního soudu v Praze vyvodil, že tento neobsahuje žádný jasný postup, podle kterého by konkrétní trestní věci byly přidělovány jednotlivým senátům. Věci jsou tak přidělovány veřejnosti utajeným způsobem, což je v rozporu s právem na zákonného soudce. Nadto poukázal, že v záhlaví napadeného rozhodnutí (ani na jiném místě) nejsou označeni členové senátu, který o odvolání rozhodoval, přičemž pokud je pod rozhodnutím podepsána JUDr. Jana Kantorová, tak tato není dle obviněného pověřena vedením senátu, který by byl povolán k rozhodování v předmětné věci. Obviněný je tudíž toho názoru, že byl odňat svému zákonnému soudci. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadených rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Následně podotkl, že dovolací námitky nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť obviněný namítá především samotný systém přidělování trestních věcí jednotlivým senátům Vrchního soudu v Praze. Stran neoznačení jednotlivých soudců, kteří o odvolání obviněného rozhodovali, uvedl, že se jedná spíše o neúplnost výroku a přiléhavější by byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Přesto, z ustanovení §134 odst. 1 písm. a) tr. ř. vyplývá, že usnesení musí obsahovat toliko označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde, tudíž námitky obviněného v těchto bodech důvodné nejsou. Stran námitek k předsedkyni senátu JUDr. Janě Kantorové odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 935/2015, a uvedl, že Listina základních práv a svobod garantuje toliko právo na zákonného soudce, nikoli právo na zákonného předsedu senátu. Státní zástupce tedy shrnul, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nejsou z hlediska tohoto dovolacího důvodu uplatněny právně relevantně. Stran námitek absence subjektivní stránky skutkové podstaty úvěrového podvodu uvedl, že obviněný pouze rozporuje výsledky provedeného dokazování a navazující skutková zjištění, což jsou ovšem námitky nespadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž pokud by obviněný byl opravdu v pozici tzv. „bílého koně“, tak tato okolnost bez dalšího nevylučuje jeho případnou trestní odpovědnost. Stejně tak námitky stran návodu ze strany odvolacího soudu ke konkrétnímu hodnocení důkazů lze považovat za námitky procesního charakteru, tudíž nespadající pod namítané nesprávné hmotněprávní posouzení věci. K námitkám stran postupu při stanovení výše škody nejprve upozornil na dřívější rozdílné názory v judikatuře Nejvyššího soudu k této otázce. Nadto podotkl, že v nyní projednávané trestní věci nelze opomenout, že obviněným uváděná garance ze strany EIF neměla charakter zajištění závazku, neboť v daném případě nešlo o právní vztah mezi peněžním ústavem a obviněným, resp. společnostmi PEREGRINE, s. r. o., a MANDEVILLE, s. r. o., který by byl akcesorický ke sjednaným úvěrovým vztahům mezi peněžním ústavem a žadateli o úvěr a který by umožňoval peněžnímu ústavu dosáhnout uspokojení svých nároků i v případě, že úrok nebude řádně splacen. Vztah mezi peněžním ústavem a EIF měl po faktické stránce charakter pojištění úvěru. Pokud přitom EIF poskytl České spořitelně, a. s., plnění ve výši dvou milionů Kč na nesplacený úvěr společnosti MANDEVILLE, s. r. o., pak není důvodu, aby tato okolnost byla zohledňována ve prospěch obviněného při stanovení výše škody jako zákonného znaku trestného činu. Státní zástupce dále uvedl, že u některých kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku postačuje zavinění z nedbalosti. K zajištění úvěru zástavou movitých věcí tak nebude možné přihlížet v případě, kdy se předmět zástavy ukázal být nezpůsobilým k uspokojení nároků věřitele a tato okolnost byla kryta alespoň nedbalostním zaviněním pachatele. Předmětné vysokozdvižné vozíky, pokud vůbec existovaly, se v době, kdy úvěry přestaly být spláceny, pravděpodobně nacházely na neznámém místě a v držení neznámých osob, tudíž nebyly fyzicky k dispozici, aby zástavní právo mohlo být realizováno. Obviněný již v době sjednání úvěrových a zástavních smluv přinejmenším měl a mohl vědět, že nebude moci zajistit, aby s předmětnými vozíky bylo nakládáno v souladu s podmínkami zástavní smlouvy a aby v případě nesplacení úvěru byly k dispozici k realizaci zástavního práva. S ohledem na výše uvedené shrnul, že nebylo důvodu, aby k zajištění úvěrů zástavou movitých věcí bylo přihlíženo při stanovení výše škody. Rovněž poznamenal, že samotná existence předmětu zástavy je krajně pochybná, když obviněný nikdy nevysvětlil, co se s předmětnými vozíky stalo. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a de facto ani žádným jiným) poté nelze namítat přílišnou mírnost či přísnost uloženého trestu, pokud je tento podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby. Pro úplnost podotkl, že trest byl obviněnému vyměřen na samé spodní hranici trestní sazby uvedené v ustanovení §211 odst. 6 tr. zákoníku a že podmínky pro mimořádné snížení trestu ve smyslu §58 tr. zákoníku splněny nebyly. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a zčásti jsou nedůvodné. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nelze se ztotožnit ani s námitkami stran přítomnosti tzv. opomenutých důkazů (zejména stran smlouvy mezi ČS, a. s., a EIF). K otázce opomenutých důkazů sice Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit tomu, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí jasně a logicky uvedl, že charakter zajištění z předmětné smlouvy (navrhované obhajobou k provedení v rámci dokazování) a jeho dopad na posuzované úvěrové případy byly v řízení zjištěny na základě vyjádření poškozené banky a výpovědí svědků, potažmo přímo z úvěrových smluv. Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily.
V posuzované věci Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jak jej namítá obviněný. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Takový rozpor však shledán nebyl a Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Opodstatněnost nemají ani námitky obviněného, že soud druhého stupně měl při prvním zrušovacím rozhodnutí (usnesení ze dne 8. 6. 2015) nalézacímu soudu předestřít, jakým způsobem hodnotit jednotlivé důkazy. Soud v tomto rozhodnutí předně vytýkal nedostatečnost odůvodnění původního rozsudku. Stran zprošťující části původního rozsudku poté soudu prvního stupně vytkl, že jeho hodnotící postup je nepřesvědčivý a v rozporu s požadavky ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dále uvedl, že byly opomenuty podstatné skutečnosti, kterými se následně soud druhého stupně zaobíral při svých úvahách, aby náležitě odůvodnil, proč napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soud druhého stupně sice přikázal doplnit dokazování, aniž by však výslovně uvedl, jak který důkaz hodnotit, což tedy není v rozporu s jednotlivými ustanoveními trestního řádu, resp. se zásadami trestního řízení jako takovými.
K námitkám obviněného stran znaků předmětné skutkové podstaty Nejvyšší soud uvádí následující:
Trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku (základní skutková podstata) se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. K naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu tedy zcela postačí, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, aniž by přímo došlo ke způsobení škody. Objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu tedy spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází. Rovněž lze podotknout, že pokud pachatel uvedl v procesu sjednávání úvěrové smlouvy takové nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, které měly zásadní vliv na rozhodnutí úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, nelze zpravidla učinit závěr, že takový čin by nebyl společensky škodlivý a že by zde nebylo možné uplatnit prostředky trestního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1387/2013).
Obviněný sice ve svém dovolání namítá absenci subjektivní stránky skutkové podstaty, neboť dle něj nelze dovodit jeho zavinění ve formě úmyslu, avšak těmto námitkám Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Subjektivní stránkou předmětné skutkové podstaty se důsledně zabývaly soudy prvního i druhého stupně, kdy v tomto lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jelikož soud druhého stupně zcela jasně a logicky uvedl, na základě jakých skutečností lze na straně obviněného dovodit jeho úmyslné zavinění (v podrobnostech viz str. 8 napadeného rozhodnutí), přičemž Nejvyšší soud se s argumentací soudu druhého stupně zcela ztotožnil. Pro úplnost lze dodat, že k zavinění následku způsobení škody velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného stran chybně stanovené výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, přičemž v tomto zejména namítá, že soudy při svých výpočtech opomenuly odečíst hodnotu zajištění úvěrů, neboť oba úvěry byly mj. zajištěny garancí EIF a zástavním právem k movitým věcem.
Předně lze připomenout, že obviněný byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se poté ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
Jak dále Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu (§211 tr. zákoníku) nelze bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy. Proto je povinností orgánu činného v trestním řízení zabývat se i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení výše škody, a to např. jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 220/2015). Zavinění pachatele stran kvalifikované skutkové podstaty, kde je předpokládána vzniklá škoda v určité výši, lze tedy náležitě posuzovat teprve ve vztahu ke spolehlivě vyčíslené výši škody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 573/2009, poté mj. vyplývá, že pokud např. zástava postačuje pouze k částečnému uspokojení úvěrového věřitele, není důvodu, aby k tomuto nebylo přihlédnuto při posuzování výše škody a na ni navazující právní kvalifikaci.
Esenciální otázkou v tomto ohledu zůstává, zda se soudy dostatečně (a správně) zabývaly a vypořádaly s otázkou, jaká výše škody v té které příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikla. Tedy zda byla např. vyčíslena hodnota těch záruk, které byly obviněným poskytnuty, zda byly záruky poškozenou realizovány apod. Povinností orgánů přípravného řízení a nejpozději i povinností soudů zůstává prověřit a zjistit, zda se poškozená případně uspokojila i z nějakých dalších zajišťovacích institutů, které byly k úvěrům sjednány, neboť jak již bylo uvedeno, potenciální plnění těchto zajišťovacích institutů by mohlo mít dopad na konečnou výši způsobené škody, jako znaku zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
K otázce realizace zástavního práva k movitým věcem (vysokozdvižným vozíkům) soudy zcela přesvědčivě odůvodnily své závěry, kdy berouce v potaz všechny rozhodné okolnosti mohly uzavřít, proč banka nebyla schopna uspokojit své oprávněné nároky plynoucí z úvěrového vztahu (viz např. str. 9 napadeného rozhodnutí).
K zohlednění hodnoty zajištění garancí ze strany EIF Nejvyšší soud poté uvádí, že garance ze strany EIF byla záležitostí výlučně úvěrové banky a EIF, přičemž obviněný nebyl smluvním partnerem, vznik zajištění a výplatu plnění nemohl jakkoli ovlivnit a realizace této garance nikterak nepůsobila na úkor jeho majetku. Nešlo tedy o právní vztah mezi peněžním ústavem a obviněným, resp. společnostmi PEREGRINE, s. r. o., a MANDEVILLE, s. r. o., který by byl akcesorický ke sjednaným úvěrovým vztahům mezi peněžním ústavem a žadateli o úvěr a který by umožňoval peněžnímu ústavu dosáhnout uspokojení svých nároků i v případě, že úrok nebude řádně splacen. Nadto ani při sjednávání úvěru obviněný nemohl kalkulovat s tím, že tato garance, která vyplývala ze vztahu jiných dvou subjektů, bude skutečně realizována. K poskytnutí finančních prostředků ze strany EIF dochází až po určité době od spáchání trestného činu a za podmínek, které pachatel mohl jen stěží předpokládat v době spáchání trestného činu. V tomto směru se tak jedná o nepředvídatelnou budoucí okolnost, která stojí mimo skutkovou podstatu trestného činu a nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu. Není důvodu, aby poskytnutí plnění ze strany EIF vůči České spořitelně, a. s., ve výši dvou milionů Kč na nesplacený úvěr společnosti MANDEVILLE, s. r. o., bylo zohledňováno ve prospěch obviněného při stanovení výše škody jako zákonného znaku trestného činu.
Pokud jde o námitky obviněného stran obsazení senátu soudu druhého stupně, který ve věci rozhodoval, tak Nejvyšší soud připomíná (jak ostatně uvedl již na jiném místě tohoto rozhodnutí), že (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný přitom spíše polemizuje se samotným systémem přidělování trestních věcí jednotlivým senátům Vrchního soudu v Praze a svojí argumentací se tedy míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Pokud však dále namítá, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, tak v tomto ohledu byl Vrchním soudem v Praze Nejvyššímu soudu předložen platný rozvrh práce, ze kterého je zřejmé, že JUDr. Jana Kantorová je členkou senátu 9 To, který ve věci rozhodl. K tomuto lze dále uvést, jak ostatně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření, že Listina základních práv a svobod garantuje toliko právo na zákonného soudce, nikoli právo na zákonného předsedu senátu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 935/2015). Stran neoznačení jednotlivých soudců, kteří o odvolání obviněného rozhodovali, lze pro úplnost připomenout, že ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí usnesení toliko obsahovat označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde. Nejvyšší soud v tomto bodě uzavírá, že nemohl přisvědčit námitkám obviněného, že byl odňat svému zákonnému soudci.
Stran námitek obviněného, že uložený trest (odnětí svobody) nemá potenciál projít testem proporcionality, lze předně podotknout, že obviněný tímto de facto namítá nepřiměřenost uloženého trestu. Nejvyšší soud však dále musí připomenout, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Dále je namístě uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Nadto lze podotknout, že soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně opětovně ztotožnil), řádně odůvodnil, z jakých důvodů byl obviněnému trest odnětí svobody uložen a proč byl uložen ve stanovené výši. Pro úplnost je namístě dodat, že pokud obviněný poukazuje na dobu uplynulou od spáchání předmětného jednání, tak tuto vzal soud prvního stupně při svých úvahách v potaz (srov. str. 25 rozsudku soudu prvního stupně) a jednalo se o jednu z okolností, proč byl obviněnému uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby zákonem stanovené pro zločin úvěrového podvodu ve smyslu ustanovení §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Ani těmto námitkám obviněného tudíž nebylo možné přisvědčit.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu