ECLI:CZ:US:2017:4.US.3837.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3837/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Sergeje Jonkova Popova, zastoupeného Mgr. Jiřím Janáčem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 č. j. 29 Cdo 1899/2016-223, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Tomáše Popova, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 20. 11. 2016 Ing. Sergej Jonkov Popov [v ústavní stížnosti označený jako "Ing. Seryozha Yonkov Popov (Ing. Sergej Popov)", v napadeném rozhodnutí jako "Ing. Sergej Jonkov Popov, nar. X.X.XXXX"] (dále jen "navrhovatel" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu shledal porušení ustanovení čl. 8 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o určení neplatnosti zápisu ze schůze představenstva společnosti MULTI-GROUP a. s., IČ 25668161 (dále jen "společnost"), o určení neplatnosti prohlášení Tomáše Popova, že je jediným akcionářem společnosti, a o uložení zákazu dispozice s akciemi.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 2. 2012 rozsudkem č. j. 78 Cm 45/2011-50 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), v nesporném řízení podle §200e a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, zamítl návrh navrhovatele na určení neplatnosti zápisu ze schůze představenstva společnosti ze dne 26. 1. 2011 (výrok I), zamítl návrh na určení, že prohlášení Tomáše Popova, že je jediným akcionářem společnosti, je neplatné (výrok II) a zamítl návrh na uložení zákazu dispozice s akciemi společnosti (výrok III).
Dne 23. 9. 2015 rozsudkem č. j. 14 Cmo 213/2013-188 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání navrhovatele rozsudek městského soudu ze dne 14. 2. 2012 č. j. 78 Cm 45/2011-50, ve výrocích I, II a III jako věcně správný potvrdil (výrok I). Konstatoval, že městský soud na základě svých skutkových zjištění dospěl ke správnému posouzení věci s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a správně posoudil i otázku naléhavého právního zájmu podle §80 o. s. ř.
Dne 24. 8. 2016 usnesením č. j. 29 Cdo 1899/2016-223 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání navrhovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 9. 2015 č. j. 14 Cmo 213/2013-188 jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že usnesením dovolacího soudu ze dne 24. 8. 2016 bylo porušeno jeho právo na svobodné jednání ve smyslu čl. 8 odst. 1, právo na svobodu pohybu ve smyslu čl. 14 odst. 1 a právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatel spatřuje "ve skutečnosti, že obecné soudy odmítly stěžovateli domáhat se zákonnými prostředky určení toho, že se nikdy nezúčastnil dne 26. 1. 2011 jednání představenstva společnosti MULTI-GROUP a. s. a tím obecné soudy naopak určily, že dne 26. 1, 2011 se stěžovatel takového jednání představenstva účastnil, hlasoval na něm a také jej podepsal...".
Stěžovatel dále obsáhle polemizoval se skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 8 odst. 1 Listiny, dle něhož "svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny" a čl. 14 odst. 1 Listiny, dle něhož "svoboda pohybu a pobytu je zaručena", Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněné.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením jeho věci obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, že by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal. Nutno též poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu, které je procesní povahy.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu, i jemu předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již bylo správně těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu