ECLI:CZ:US:2017:4.US.3839.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3839/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Bytového družstva Vestavba 98, se sídlem Spálená 98/31, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016 č. j. 26 Cdo 1051/2016-225, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015 č. j. 15 Co 19/2014-189 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 8. 2013 č. j. 65 C 22/2010-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Ústavy, čl. 1 Dodatku k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7, čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
II
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem v právní věci žalobců proti žalovanému (dále jen "stěžovatel") o určení neexistence věcného břemene bytu - práva užívání jedné bytové jednotky pro stěžovatele v předmětné nemovitosti (dále také "budova") žalobě vyhověl a určil, že sporné věcné břemeno pro stěžovatele zde není. Soud dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., když převodní smlouva ze dne 2. 12. 1998 je podle §39 o. z. absolutně neplatná. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2014 č. j. 15 Co 19/2014-139 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4365/2014 rozsudek Městského soudu v Praze pro nesprávné právní posouzení věci zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž přezkoumá opodstatněnost požadovaného určení pro stránce věcné. Dovolací soud mimo jiné uvedl, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a je v této souvislosti nerozhodné, zda subjektem oprávněným z věcného břemene na budově je či by mohla být (též) osoba odlišná od účastníků řízení. Je tomu tak proto, že tato otázka se netýká předpokladu naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, nýbrž předpokladu věcné legitimace účastníků řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je naplněna tehdy, jestliže rozhodnutí, jímž soud určovací žalobě vyhoví, je objektivně způsobilé založit pevný právní základ pro sporné právní vztahy účastníků řízení, a nikoli (též) pro jiné právní poměry odlišného okruhu subjektů. Městský soud v Praze následně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního osudu pro Prahu 1 ze dne 27. 8. 2013 č. j. 65 C 22/2010-100.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť neobsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že stěžovatel ve vztahu k jím nastolené otázce naléhavého právního zájmu nespecifikoval, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za plněné. Ke stěžovatelem předložené otázce "právního nástupnictví mezi dvěma bytovými družstvy a s tím spojeným zákonným přechodem věcného břemene podle §28d zákona č. 42/1992 Sb." dovolací soud připomněl, že odvolací soud se zabýval uvedenou otázkou z pohledu právní úpravy obsažené v citovaném ustanovení, avšak pouze tzv. "nad rámec uvedeného", takže názory, které ve vztahu k ní zaujal, lze chápat pouze jako argumenty podpůrné, na nichž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud primárně uzavřel, že stěžovatelova námitka týkající se přechodu oprávnění z věcného břemene podle §29 odst. 1 a 3 zákona č. 72/1994 Sb. nebyla způsobilá zpochybnit správnost rozsudku soudu prvního stupně, neboť byla spojena s (nepřípustným) uplatňováním nových skutečností v odvolacím řízení, aniž by byla splněna některá z výjimek ze zásady neúplné apelace (§205a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto konstatoval, že stěžovatel dovoláním nenapadl řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí ve skutečnosti spočívá, a nebyl tedy vymezen způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obdobně Nejvyšší soud k námitce týkající se posouzení právního nástupnictví zdůraznil, že stěžovatel tuto námitku tvrdil (navíc v ryze hypotetické rovině) až v dovolání, čímž zároveň uplatnil tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o. s. ř.). Nejvyšší soud konečně uvedl, že ostatními dovolacími námitkami stěžovatel uplatnil nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. V prvé řadě zdůraznil, že mu jako žalovanému nebyl poskytnut dostatečný prostor pro hájení a uplatňování jeho práv, právní názor, o který opřel soud prvního stupně své rozhodnutí, byl pro něj nepředvídatelný, odvolací soud vydal opačné rozhodnutí než v původním odvolacím řízení. Jako nejlepší řešení se nabízelo "zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení". Stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud "vyložil obsah dovolání extrémně jednostranně, všechny dovolací otázky odmítl a dovolání jako celek rovněž odmítl". Stěžovatel uzavřel s tím, že rozhodování obecných soudů bylo nekorektní a vyvolalo závažnou poruchu mezi účastníky řízení a mezi dalšími na problému zúčastněnými osobami.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud uvádí, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakovaně vychází z předpokladu jiného právního posouzení věci, a to i za situace, kdy již v předchozí fázi řízení Nejvyšší soud dostatečně jasně uvedl okolnosti naplnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ústavní soud nepovažuje za nutné tuto argumentaci, která je ostatně připomenuta výše v části II, dále rozvádět. Ústavní soud konečně zdůrazňuje, že stěžovatelova neochota akceptovat závěry rozsudku dovolacího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4365/2014, které se opíraly o v něm uvedenou přiléhavou judikaturu, jakož i navazujícího napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, nemůže být důvodem, pro který by mu mělo být vyhověno v řízení před civilními soudy nyní nebo dokonce v řízení před Ústavním soudem.
Pokud jde o postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání, nelze jej považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Tomu koneckonců svědčí dostatečně známá judikatura Nejvyššího soudu týkající se souzené věci, která byla připomenuta i v jeho odůvodnění.
Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, své závěry jasně, zřetelně a za použití ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. také dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o dostatečně známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jeho základních práv. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatel snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež odvolací i dovolací soud již přesvědčivě popřel; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu