ECLI:CZ:US:2017:4.US.4017.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4017/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jany Janečkové, DiS, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem Slezská 11, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2016 č. j. 21 C 74/2014-44 ve výroku III., spojené s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Současně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §202 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením, v řízení o zaplacení částky 17 842 Kč s příslušenstvím, mimo jiné podle výroku III. prominul žalované Zuzaně Property, s. r. o. (dále jen "žalovaná") zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2014 č. j. 21 C 74/2014-14.
Obvodní soud poukázal na to, že soud podle §58 o. s. ř. promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. V této souvislosti připomněl názor Nejvyššího soudu (srov. sp. zn. 21 Cdo 30/2015), podle něhož se za takový důvod ve smyslu ustanovení §58 odst. 1, věty první o. s. ř. považuje jak překážka (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou. Obvodní soud uvedl, že v souzené věci je jednatelem žalované D. J. Billings, jenž neovládá český jazyk, což bylo žalobkyni (dále jen "stěžovatelka") velmi dobře známo. Tato skutečnost je ostatně soudu známa i z úřední činnosti. Žádná z písemností, jež byla žalované doručována do datové schránky, nebyla opatřena překladem do anglického jazyka a žalovaná se tak fakticky neseznámila s jejich obsahem. Obvodní soud sice připomněl, že tuto skutečnost lze přičítat k tíži žalované, avšak s ohledem na dále uvedené považuje skutečnost neznalosti českého jazyka statutárního orgánu za omluvitelný důvod, pro něž žalovaná zmeškala lhůtu k podání odvolání proti rozsudku ze dne 15. 10. 2014. Soud také za (další) podstatnou okolnost, kterou v tomto konkrétním případě považoval za omluvitelný důvod zmeškání lhůty pro podání odvolání, považoval skutečnost, že stěžovatelka se domáhá zaplacení žalobní částky s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z dlužné částky denně, tj. ve výši 2 737,5 % ročně, což soud rozhodně nepovažuje za částku souladnou s právním řádem, neboť "se zcela určitě jedná o lichvářský úrok" a zakládá hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu §218 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatelka po shrnutí procesního a skutkového stavu poukázala na to, že napadené usnesení ve výroku III. a ustanovení §202 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Argumentovala tím, že obvodní soud prominul žalované zmeškání lhůty pro podání odvolání až po cca dvou letech od právní moci rozsudku Obvodního osudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2014 č. j. 21 C 74/2014-14, a to "na základě skutečností vzniklých léta před zahájením řízení, aniž by návrh na prominutí zmeškání lhůty předtím zaslal druhému účastníkovi k vyjádření a k navržení rozhodných důkazů, zvláště když druhý účastník je ex lege vyloučen z práva na podání odvolání (§202 odst. 1 písm. e) o. s. ř.), čímž byla k tíži stěžovatelky významným způsobem narušena rovnost zbraní". Uvedené důvody stěžovatelka dále podrobněji v ústavní stížnosti rozvedla, zvlášť připomněla povinnost tuzemské právnické osoby zajistit komunikaci v českém jazyce a povinnost soudu respektovat pravomocné rozsudky vydané na základě uznání nároku žalovaným při splnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání soudem (§153a o. s. ř.; viz také nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06).
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost představuje polemiku se závěry obvodního soudu, jež jasně a jednoznačně vysvětlil důvody pro své rozhodnutí. Argumentace stěžovatelky, že soud měl postupovat jinak, vypovídá o jejím očekávání, že Ústavní soud napadené rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud však připomíná, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní stížnost v podstatě pomíjí argumentaci a závěry Obvodního soudu pro Prahu 1, která se opírá o judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr civilního soudu z ústavního hlediska zpochybňoval.
Ve vztahu ke stěžovatelčině argumentaci týkající se vydání rozsudku pro uznání soudem podle §153a o. s. ř., tj. ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2014 č. j. 21 C 74/2014-14, Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o ústavní stížností napadené rozhodnutí civilního soudu, jež také z tohoto důvodu ani nemůže být předmětem jeho přezkumu.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že v případě stěžovatelkou navrhovaného zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se jedná o návrh nevycházející z obsahově strukturální změny, ke které došlo v důsledku novelizace předmětného ustanovení. Novelou o. s. ř., tj. zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo v důsledku nového znění §202 odst. 1 k tomu, že v §202 odst. 1 o. s. ř. je pod písm. e) upravena nepřípustnost odvolání proti usnesení, jímž "bylo rozhodnuto o svědečném nebo o nárocích podle §139 odst. 3", zatímco nepřípustnost odvolání proti usnesení, jímž "bylo prominuto zmeškání lhůty" je od 1. 1. 2014 uvedena v §202 odst. 1 o. s. ř. pod písm. c).
Ústavní soud na základě výše uvedeného mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu