ECLI:CZ:US:2017:4.US.4110.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4110/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radana Jiráka, právně zastoupeného Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem Radyňská 479/5, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2016 č. j. 10 Co 449/2015-590, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a za účasti 1) Okresního soudu v Rokycanech a 2) České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Občanskoprávní řízení předcházející podání ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Rokycanech (dále též "nalézací soud") pod sp. zn. 5 C 186/2006, v němž se Radan Jirák (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhal po žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj náhrady škody, způsobené výkonem rozhodnutí Obecního úřadu ve Štěnovicích o uložení dvou pokut ve výši 500.000,- Kč. Žalobce tvrdil, že škodu utrpěl při provádění exekuce v letech 2002 až 2005, kdy mu byly jako povinnému zablokovány finanční prostředky v částce 2.200.000,- Kč na jeho bankovním účtu. Tím měla být ovlivněna jeho podnikatelská činnost, neboť musel omezit provoz lakovny a vzít si úvěr, musel snížit výrobu a propustit část zaměstnanců; po nějakou dobu byl také veden v seznamu dlužníků. To vše mělo mít na jeho straně za následek snížení tržeb a ušlý zisk. Vzniknout mu tak měla škoda, kterou zprvu vyčísloval na 5 000 000 Kč, později v průběhu sporu její výši pozměňoval.
2. Nalézací soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 5 C 186/2006-529, zastavil řízení co do požadavku na zaplacení částky 1 583 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 5,5 % ročně od 12. 6. 2002 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 584 000 Kč s úrokem z prodlení od 18. 6. 2005 do zaplacení (výrok II), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok III), uložil žalobci povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Rokycanech 1/2 nákladů na znalečné (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Rokycanech 1/2 nákladů na znalečné (výrok V) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") ze dne 14. dubna 2016 č. j. 10 Co 449/2015-590 byl změněn rozsudek nalézacího soudu ve výroku II tak, že se žaloba pokud jde o částku 584 000 Kč s úrokem z prodlení, zamítá. Ve vztahu ke zbylé části žalobního návrhu, jenž se týkal částky 999 000 Kč s úrokem z prodlení, byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
4. Odvolací soud především konstatoval, že správní rozhodnutí stavebního úřadu o udělení pokut, která byla exekučně vymáhána, byla sice následně zrušena, ale pouze proto, že došlo k formálnímu pochybení v označení subjektu, který se dopustil správního deliktu, nikoli však z toho důvodu, že by rozhodnutí byla věcně nesprávná. Podle odvolacího soudu stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke svým tvrzením ohledně důvodnosti nároku na odškodnění. Výše jeho zisku měla být v předmětném období ovlivněna celou řadou faktorů, např. odchodem dvou klíčových zaměstnanců, kteří začali podnikat ve stejném oboru. Kromě toho došlo v souvislosti s jiným exekučním řízením k blokaci ještě větší finanční částky na účtech stěžovatele (více jak 4.000.000,- Kč). Za situace, kdy nebyl prokázán vznik škody, nemohl odvolací soud ani určit její výši postupem podle §136 o. s. ř.
5. Usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 18. října 2016 č. j. 30 Cdo 3605/2016-635 bylo žalobcovo dovolání odmítnuto podle §243c odst.1 o. s. ř. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že stěžovatel v dovolání nevymezil důvod dovolání, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tudíž neobsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto nedostatky nebyly v zákonné lhůtě odstraněny.
II. Ústavní stížnost podaná proti rozhodnutí dovolacího soudu
6. Dne 14. prosince 2016 podal stěžovatel proti rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem projednávána pod sp. zn. I. ÚS 4111/16. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. února 2017 sp. zn. I. ÚS 4111/16 odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro její zjevnou neopodstatněnost.
III. Paralelní ústavní stížnost podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu
7. Dne 14. prosince 2016 obdržel Ústavní soud druhou (paralelní) ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. dubna 2016 č. j. 10 Co 449/2015-590 pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
8. K tomu lze poznamenat: Postup stěžovatele, který podal proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu, vydaným v téže občanskoprávní věci, dvě samostatné ústavní stížnosti, nebyl racionální. Veškeré stížnostní námitky mohly být relevantně uplatněny v jediné ústavní stížnosti, jejímž petitem mohla být napadena rozhodnutí jak dovolacího, tak odvolacího (eventuálně i nalézacího) soudu.
9. Nicméně Ústavní soud nevyvozoval z tohoto chybného stěžovatelova postupu žádné pro něj nepříznivé procesní důsledky. Ústavní soud se snaží vyvarovat přílišného formalismu a vychází ve své rozhodovací činnosti [srov. např. nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13 (N 74/73 SbNU 333)] a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00) ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný nesouhlas s více rozhodnutími obecných soudů, Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu všechna taková rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
10. Protože o ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu bylo Ústavním soudem rozhodnuto již usnesením ze dne 27. února 2017 sp. zn. I. ÚS 4111/16, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, bude se nyní Ústavní soud věnovat již toliko ústavněprávnímu přezkumu rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. dubna 2016 č. j. 10 Co 449/2015-590.
IV. Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu
11. Porušení základního práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neprovedly řadu jím navrhovaných důkazů, jimiž chtěl dokázat oprávněnost své žaloby. Konkrétně uvádí, že nebyly provedeny jím navržené výslechy svědků, a sice pracovníků Okresního úřadu Plzeň-jih p. Hamáčka a pí. Musilové, JUDr. Daniely Kovářové - právní zástupkyně OÚ Štěnovice, soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky a p. Grubera, pracovníka OÚ Štěnovice. Obecné soudy prý také zamítly jeho opakované návrhy na vypracování znaleckého posudku, jímž chtěl prokázat výši ušlého zisku.
12. Další stěžovatelovy námitky se týkají údajně vadného hodnocení provedených důkazů. Obecné soudy prý nesprávně posoudily zejména obsah znaleckého posudku o výši ušlého zisku a jím předložené výkazy zisků a ztrát za léta 2000 až 2006.
13. Obecným soudům stěžovatel vytýká také údajně vadné právní posouzení tří podmínek vzniku odpovědnosti státu za vzniklou škodu.
14. Stěžovatel také poukazuje na dlouhou dobu trvání řízení před správními orgány, následného řízení ve správním soudnictví a poté odškodňovacího řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; k této námitce průtahů však neuvádí žádnou ústavněprávní argumentaci.
V. Posouzení věci Ústavním soudem
15. Ústavní soud po seznámení se s námitkami stěžovatele a s obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
17. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Žádný takový protiústavní exces však v posuzovaném případě zjištěn nebyl. Rozdílný názor stěžovatele na interpretaci obyčejného zákona sám o sobě nemůže vést k závěru o porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97).
18. Vytýká-li stěžovatel obecnému soudu, že nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který je účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94). Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ustanovení §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. Ústavní soud konstatuje, že pokud obecné soudy neprovedly některé stěžovatelem navržené důkazy, tak své rozhodnutí náležitě odůvodnily.
19. Ústavní soud v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci neshledal takový extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
20. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, ale tato jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu