ECLI:CZ:US:2017:4.US.4125.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4125/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Lejska, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č. j. 28 Co 274/2016-80, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti A) Obvodního soudu pro Prahu 5 a B) KB Penzijní společnost a. s., se sídlem Praha 5, nám. Junkových 2772/1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 29. 11. 2016 Petr Lejsek (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 25 571 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 4. 2016 Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 28 C 274/2015-60 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, aby KB Penzijní společnosti, a. s. (dále jen "žalovaná"), bylo uloženo zaplatit žalobci částku 25 751,- Kč s příslušenstvím (výrok I).
Dne 14. 9. 2016 rozsudkem č. j. 28 Co 274/2016-80 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 4. 2016 č. j. 28 C 274/2015-60 potvrdil (výrok I). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že žalobci nevznikl nárok na výplatu pozůstalostní penze, neboť pojištěný neplatil příspěvky na penzijní připojištění pozůstalostní penze po dobu 36 kalendářních měsíců. Odvolací námitku, že tzv. pojištěná doba se počítá od počátku uzavření smlouvy o penzijním připojištění v červenci 1995, nikoliv od změny o sjednání pozůstalostní penze v říjnu 2010, odvolací soud neshledal důvodnou.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami a aplikovaný zákon vyložil formalisticky, aniž by vysvětlil, o jaké úvahy se při výkladu zákona opírá a proč považuje výklad zákona předložený stěžovatelem za nesprávný. Podle stěžovatele se jednalo o klasický spor o výklad práva, kde nebyla sporná skutková zjištění.
Odvolací soud ve vyjádření ze dne 30. 12. 2016 k ústavní stížnosti uvedl, že zvažoval všechny zjištěné skutečnosti, zabýval se předpokladem pro vznik uplatněného nároku stěžovatele a vypořádal se s jeho odvolacími námitkami. Byl toho názoru, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatel v replice ze dne 9. 1. 2017 na vyjádření odvolacího soudu ze dne 30. 12. 2016 k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti a má zato, že jím v soudním řízení uplatněný nárok byl opodstatněný.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení, že nesprávným právním posouzením věci a nedostatečným odůvodněním svého rozhodnutí odvolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces, zaručené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 36 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.
Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy České republiky, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je §132 o. s. ř. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ke stěžovatelově polemice s právními závěry odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud v napadeném rozhodnutí, ani rozhodnutí mu předcházejícím, neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze konstatovat, že toto rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako předcházející rozhodnutí nalézacího soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu