ECLI:CZ:US:2017:4.US.4262.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4262/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. J. T., B. nezl. J. T., C. nezl. J. T., D. M. T., E. V. T. a F. L. T., všech společně zastoupených Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem, se sídlem Krušinova 140/1, 644 00 Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. října 2016 č. j. 1 KZN 1076/2016-23, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. května 2016 č. j. 3 ZN 3136/2015-19, a proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality ze dne 7. dubna 2016 č. j. KRPB-271676-101/TČ-2015-060273-BAČ, za účasti 1. Krajského státního zastupitelství v Brně, 2. Městského státního zastupitelství v Brně a 3. Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, a za účasti a) Otakara Dočkala a b) P. B., občana Ukrajiny, pobyt neznámý, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 29. prosince 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J., J., J., M., V. a L. T. (dále jen "pozůstalí") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť mají za to, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného základního práva na účinné vyšetřování, ve smyslu článku 6 Listiny základních práv a svobod a článku 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující:
1) Usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 7. dubna 2016 č. j. KRPB-271676-101/TČ-2015-060273-BAČ, byla podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle ustanovení §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit Otakar Dočkal (dále jen "podezřelý").
2) Podezřelý se měl uvedených trestných činů (stručně řečeno) dopustit tím, že dne 16. listopadu 2015 ve 4:50 hod. jako řidič nákladního automobilu srazil na přechodu pro chodce M. T. a P. B. (dále jen "poškození"), kteří přes něj přecházeli ve stavu těžké opilosti. Oba poškození při kolizi utrpěli řadu poranění; poškozený M. T. jim následně podlehl.
3) Policejní orgán dospěl k závěru, že podezřelý neporušil žádnou svoji zákonnou povinnost, neboť před kritickým přechodem poškozené viděl a reagoval na ně výrazným zpomalením, čímž jim dával přednost. V jízdě pokračoval podezřelý potom, co poškození na jeho zpomalení nereagovali a nadále zůstali stát na dělícím ostrůvku. Do jízdní dráhy vozidla poškození vstoupili náhle a v okamžiku, kdy na takovou situaci podezřelý nebyl již schopen reagovat. Na straně poškozených shledal policejní orgán porušení ustanovení §3 odst. 1, §4 písm. a) a §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, protože tito se účastnili provozu ve stavu těžké opilosti, své chování nepřizpůsobili svému stavu a schopnostem a vstoupili bezprostředně před blížící se vozidlo řízené podezřelým.
4) Proti usnesení policejního orgánu podali pozůstalí po poškozeném M. T. stížnost, již podle §148 odst. 1 písm. c) státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 18. května 2016 č. j. 3 ZN 3136/2015-19, jako nedůvodnou zamítl. K hodnocení důkazní situace policejním orgánem nevznesl státní zástupce žádné výhrady, naopak se s ním a s výsledkem vyšetřování zcela ztotožnil.
5) Na základě podnětu pozůstalých státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně vyrozuměním ze dne 13. října 2016 č. j. 1 KZN 1076/2016-23, informoval pozůstalé o výsledku provedeného dohledu ve smyslu §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Ačkoliv podnět shledal jako částečně důvodný, dospěl k závěru, že ve věci postačí upozornit dozorového státního zástupce na jeho nedůslednost v rámci dozorové činnosti nad postupem policejního orgánu při zajišťování potenciálního důkazu.
III.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti namítají, že postup orgánů činných v trestním řízení nebyl v projednávané trestní věci dostatečně důkladný, dostatečný a rychlý ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Podle stěžovatelů nebyly ze strany orgánů činných v trestním objasněny základní skutkové okolnosti věci, které by dovolovaly učinit odpovídající právní závěry z hlediska odpovědnosti za smrt poškozeného M. T.; dosud přijaté skutkové závěry orgánů činných v trestním řízení označují stěžovatelé za nesprávné. Stěžovatelé následně předestírají vlastní hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí a znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. Po stránce právní namítají, že podezřelý nebyl za žádných okolností oprávněn pokračovat v jízdě ve chvíli, kdy na dělícím ostrůvku spatřil poškozené. Za této situace bylo jednání podezřelého v přímém rozporu s pravidly silničního provozu a bylo současně bezprostřední a přímou příčinou vzniku dopravní nehody.
Z těchto důvodů jsou stěžovatelé přesvědčeni, že orgány činné v trestním řízení nereagovaly na jednání podezřelého postupem, který by odrážel požadavky práva na účinné vyšetření.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře uvedl, že trestněprávní ochranu a tedy i požadavek účinného vyšetřování ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nutno aplikovat ve všech případech, v nichž je podezření, že k úmrtí osoby došlo cizím zaviněním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 42 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2886/13).
Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"): šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností [srov. shrnutí těchto požadavků například v rozsudku ESLP ve věci Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku ze dne 24. února 2005 č. 57947/00, body 209 až 213]. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně mimo jiné očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Závažné nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 56, či ze dne 24. května 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15, body 32 a 55 a rozsudky ESLP ve věci Nachova a další proti Bulharsku ze dne 6. července 2005 č. 43577/98, bod 113 a ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice, ze dne 16. února 2012 č. 23944/04, body 132 až 133). Zároveň právo na účinné vyšetřování negarantuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu dotčeného orgánu. Jde "pouze" o procesní povinnost tzv. náležité péče, nikoliv o povinnost ve vztahu k určitému výsledku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3626/13).
Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. února 2007 sp. zn. IV. ÚS 264/06 či ze dne 13. června 2017 sp. zn. II. ÚS 1274/17). Ústavnímu soudu však přísluší přezkoumávat - jak je shora uvedeno - zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu požadavky vyplývajícími z práva na život, jak je garantováno článkem 2 Úmluvy (viz analogicky v případě stížnosti na nelidské zacházení usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 745/11). Jak totiž uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10 "[n]ení na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení článku 2 odst. 1, článku 3 či článku 8 Úmluvy".
Ve světle těchto závěrů Ústavní soud přezkoumal, zda byl postup orgánů činných v trestním řízení v projednávané trestní věci v souladu s požadavky na důkladné, dostatečné a rychlé vyšetřování (trestní stíhání, resp. v dané věci prověřování).
V projednávané věci policejní orgán provedl ohledání místa činu (dopravní nehody) a vozidla, které řídil poškozený, byla nařízena a provedena pitva, vypracován toxikologický posudek a znalecký posudek z oboru silniční dopravy. Policejní orgán dále zajistil výpověď (vysvětlení) svědka Martina Mlčoška, který celou dopravní nehodu viděl ze vzdálenosti přibližně 20 metrů a podrobně popsal chování poškozených a reakce podezřelého těsně před dopravní nehodou, jakož i její samotný průběh; stejně tak byla zajištěna i výpověď svědka Tomáše Koprdy. V neposlední řadě policejní orgán zajistil i výpověď samotného podezřelého a poškozeného P. B.
Za stěžejní považuje Ústavní soud otázku, zda policejní orgán pochybil, a tedy nenaplnil požadavky práva na účinné vyšetřování ve smyslu citované judikatury, jestliže dostatečně včas nezajistil kamerový záznam z dopravní kamery umístěné na křižovatce ulic Bubeníčkova a Gajdošova, jež je od místa dopravní nehody vzdálena asi 380 metrů.
Uvedenou otázkou se opakovaně zabývali jak dozorový, tak dohledový státní zástupce, přičemž oba shledali v postupu policejního orgánu dílčí pochybení. Z vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně se zřetelně podává, že policejní orgán ověřil dne 10. března 2016 u pracovníka Operačního střediska kamerového dohledu Městské policie Brno záběry z dané kamery, načež shledal, že s ohledem na vzdálenost a světelné podmínky je daný kamerový záznam nekvalitní. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně následně provedl "vlastní" prověrku na místě, přičemž dospěl k obdobnému závěru.
Ústavní soud po přezkumu odůvodnění napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení se ztotožnil se závěrem státního zástupce, že v daném případě policejní orgán pochybil, jestliže kamerový záznam nezajistil bezprostředně po dopravní nehodě. Nicméně uvedené pochybení nebylo zjevně způsobilé podrýt způsobilost trestního stíhání v dané věci zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby. Ústavní soud zjistil, že policejní orgán v dané věci disponoval veškerými shora vyčtenými důkazy (především vysvětlením očitého svědka Mlčošky a znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy), na jejichž základě zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Z tohoto důvodu Ústavní soud nepovažoval uvedené pochybení policejního orgánu za způsobilé zasáhnout (v poměrech projednávané věci) do práva stěžovatelů na účinné vyšetřování ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu a ESLP. Při posuzování otázky, zda orgány činné v trestním řízení postupovaly dostatečně důkladně a efektivně, a zda případné nedostatky ve vyšetřování mohly ohrozit zjištění relevantních okolností případu nebo určení odpovědných osob, je třeba vždy vycházet z konkrétních skutkových okolností individuální trestní věci.
Co se týče námitek stěžovatelů ohledně hodnocení obsahu podaných vysvětlení (zvláště vysvětlení svědka Mlčošky) a znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat jednotlivé důkazy, popřípadě hodnotit správnost znaleckého posudku. V dané věci evidentně není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud chápe snahu stěžovatelů dosáhnout řádného vyšetření tragické nehody, způsobivší úmrtí rodinného příslušníka. Nicméně ne vždy, když se nenajde pachatel, či se dokonce jako v projednávaném případě ani neprokáže spáchání trestného činu, je možno dovodit porušení základních práv. Jak bylo již zmíněno výše, závazek účinného vyšetřování je závazek náležité péče, a přezkum jeho splnění se proto zaměřuje na otázku, zda orgán činný v trestním řízení prokázal řádnou snahu. Nehodnotí se však výsledek této snahy sám o sobě. V dané věci Ústavní soud shledal, že vyšetřování provedené ve zkoumané věci orgány činnými v trestním řízení splnilo ústavněprávní požadavky na účinné vyšetřování.
Protože Ústavní soud neshledal porušení základního práva stěžovatelů na účinné vyšetřování, nebyl ani dán důvod k jeho kasačnímu zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu