ECLI:CZ:US:2017:4.US.446.17.1
sp. zn. IV. ÚS 446/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Vojtěcha Gottwalda, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem, se sídlem Lidická 710/57, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. prosince 2016 č. j. 2 KZN 829/2016-10, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 17. října 2016 č. j. ZN 1415/2016-14, za účasti 1. Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a 2. Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako účastníků řízení, a za účasti Lenky Hochmanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 13. února 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Vojtěch Gottwald (dále také jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož součástí je i právo na projednání věci nestranným orgánem.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu spisu Okresního státního zastupitelství v Liberci (dále také jen "okresní státní zastupitelství") sp. zn. ZN 1415/2016 (dříve ZN 69/2016), spisu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále také jen "krajské státní zastupitelství") sp. zn. 2 KZN 829/2016 a spisu Policie České republiky Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, Obvodního oddělení Liberec - centrum (dále jen "policejní orgán") sp. zn. KRPL-10177/TČ-2016-180515, které si za tímto účelem vyžádal, Ústavní soud zjistil:
1) Dne 22. ledna 2016 podali Vojtěch Gottwald a Ladislav Přibyl (dále jen "oznamovatelé") u okresního státního zastupitelství trestní oznámení na Lenku Hochmanovou s tím, že tato se na jejich úkor měla dopustit trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku (dále také jen "trestní oznámení").
2) Uvedeného přečinu se Lenka Hochmanová měla dopustit tak, že v jiném trestním řízení vedeném proti oznamovatelům (v dané věci obviněným) u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 3/2012, učinila nepravdivou svědeckou výpověď. Tato skutečnost se dle přesvědčení navrhovatelů podává i z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 26. února 2016 č. j. 31 To 29/2016-634, jímž krajský soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. října 2015 č. j. 5 T 3/2012-587 (kterým byly oba obvinění uznání vinnými ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona) a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
3) Dne 24. května 2016 oznamovatelé prostřednictvím svého právního zástupce požádali okresní státní zastupitelství (mimo jiné) o sdělení informace o průběhu řízení vedeného u tohoto státního zastupitelství pod sp. zn. ZN 69/2016.
4) Přípisem ze dne 25. května 2016 č. j. ZN 1415/2016-5a státní zástupkyně okresního státního zastupitelství JUDr. Věra Němcová (dále jen "státní zástupkyně okresního státního zastupitelství"), vyrozuměla oznamovatele, že policejní orgán věc usnesením ze dne 2. března 2016 č. j. KRPL-10177-2/TČ-2016-180515-HK odložil podle §159a odst. 1 tr. řádu, neboť ve věci nešlo o podezření z přečinu a nebylo namístě věc vyřídit jinak (dále jen "usnesení o odložení věci").
5) Oznamovatelé dne 28. června 2016 prostřednictvím svého právního zástupce požádali o zaslání usnesení policejního orgánu o odložení věci. Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství oznamovatele přípisem ze dne 7. července 2016 č. j. ZN 1415/2016-7a upozornila, že o způsobu vyřízení věci se oznamovatel toliko vyrozumívá, usnesení o odložení věci se mu však nedoručuje.
6) Dne 8. srpna 2016 se oznamovatelé prostřednictvím svého právního zástupce obrátili na krajské státní zastupitelství s žádostí o přezkoumání postupu státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ve smyslu §157a tr. řádu. Současně navrhovatelé namítli podjatost této státní zástupkyně. Přípisem ze dne 13. října 2016 č. j. 2 KZN 249/2016-14 krajské státní zastupitelství vyrozumělo navrhovatele, že jejich podnět k výkonu dohledu neshledalo jako důvodný, pročež jej odložilo. Námitku podjatosti krajské státní zastupitelství postoupilo v souladu s §31 odst. 1 tr. řádu k rozhodnutí okresnímu státnímu zastupitelství.
7) Usnesením ze dne 17. října 2016 č. j. ZN 1415/2016-14 státní zástupkyně okresního státního zastupitelství rozhodla dle §31 odst. 1 tr. řádu tak, že není v dané věci podjatá a není ani dán žádný z důvodů podjatosti, uvedených v §30 odst. 1 tr. řádu.
8) Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce stížnost, kterou státní zástupce krajského státního zastupitelství usnesením ze dne 12. prosince 2016 č. j. 2 KZN 829/2016-10 zamítl jako nedůvodnou ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Stěžovatel je přesvědčen, že podjatost státní zástupkyně okresního státního zastupitelství je dána jejím "profesním zájmem" na tom, aby Lenka Hochmanová nebyla trestně stíhána pro přečin křivé výpovědi podle §346 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství totiž dozoruje trestní věc stěžovatele vedenou u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 3/2012, v níž vedlejší účastnice vystupuje v postavení "korunní" a zároveň jediné svědkyně obžaloby.
Stěžovatel se neztotožňuje s odůvodněním usnesení okresní státní zástupkyně ohledně námitky podjatosti. V tomto směru poukázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu věnující se problematice podjatosti (nestrannosti) soudců [nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/)].
Profesní zájem okresní státní zástupkyně je dle stěžovatele zcela zjevně v rozporu s jeho zájmy, jakožto poškozeného údajným trestným činem. V případě odsouzení Lenky Hochmanové za daný přečin by totiž státní zástupkyně okresního státního zastupitelství přišla o jediný stěžejní důkaz v trestní věci stěžovatele, v důsledku čehož by zřejmě došlo k jeho zproštění v plném rozsahu. Podle stěžovatele tedy lze "bezpečně konstatovat, že u státní zástupkyně existuje určitý jiný vztah jak k vedlejší účastnici, tak stěžovateli (...)".
Stěžovatel upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 sp. zn. 11 Tdo 1172/2014, uveřejněné pod č. 3/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, jehož závěry lze prý plně vztáhnout i ve vztahu k osobě státního zástupce. V tomto ohledu není důležité, že o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. řádu rozhodl policejní orgán, neboť ten byl dozorován právě státní zástupkyní okresního státního zastupitelství, která mohla policejnímu orgánu vrátit danou věc k dalšímu šetření.
Dále se stěžovatel pozastavuje nad tím, že doposud neobdržel usnesení o odložení věci, ačkoliv mu (stejně jako Ladislavu Přibylovi) dle krajského státního zastupitelství mělo být doručováno.
Krajskému státnímu zastupitelství stěžovatel vytýká, "že ve věci vůbec umožnilo rozhodování ze strany státní zástupkyně, když v jiném řízení, v němž vystupoval stěžovatel i vedlejší účastnice v postaveních z hlediska státní zástupkyně protichůdných, též tato státní zástupkyně vystupovala".
Stěžovatel je přesvědčen, že v případě státního zastupitelství "by měla panovat naprostá nestrannost v kvalitě ‚nade vší pochybnost' a nemělo by docházet k takto zjevné ochraně a procesnímu zvýhodnění vlastních zájmů jakožto zájmů obžaloby v jedné trestní věci, když tímto jednáním dochází k popírání úkolů státního zastupitelství v trestní věci jiné a k porušování zásady ‚rovnosti zbraní' obžaloby a obhajoby."
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že státní zástupkyně okresního státního zastupitelství sama nezahájila trestní stíhání Lenky Hochmanové pro předmětný přečin poté, co se seznámila s obsahem usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. února 2016 č. j. 31 To 29/2016-634, z něhož je zjevné, že Lenka Hochmanová v jiné trestní věci stěžovatele uvedla lživé skutečnosti. V tomto ohledu stěžovatel označuje za "podivné" usnesení policejního orgánu o odložení věci, aniž by policejní orgán předtím jej nebo Ladislava Přibyla vyslechl.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, vyžádal si podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření státních zastupitelství, jakož i příslušný spisový materiál.
Ve svém vyjádření ze dne 10. října 2017 státní zástupkyně okresního státního zastupitelství připomenula, že předmětné trestní oznámení postoupila policejnímu orgánu, o čemž oba navrhovatele vyrozuměla sdělením ze dne 27. ledna 2016. Stran usnesení o odložení věci uvedla, že s jeho důvody se plně ztotožnila. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že usnesení policejního orgánu o odložení věci mu nebylo doručeno, státní zástupkyně okresního státního zastupitelství uvedla, že s ohledem na charakter přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku a s poukazem na §43 odst. 2 tr. řádu má za to, že stěžovatel a Ladislav Přibyl vystupují v dané věci toliko jako oznamovatelé a ne jako poškození. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí je pouze vyrozumět o způsobu vyřízení věci dle §159a odst. 6 věty třetí tr. řádu, což učinila. K námitce stěžovatele ohledně věrohodnosti svědkyně Lenky Hochmanové uvedla, že v postupu stěžovatele spatřuje toliko snahu znevěrohodnit její svědeckou výpověď. Otázka existence případného intimního poměru mezi stěžovatelem a Lenkou Hochmanovou přitom není z hlediska jeho případné trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona nijak rozhodná.
Státní zástupce krajského státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 30. října 2017 sdělil, že v obdobných případech zákon nijak nevylučuje, aby stejný státní zástupce působil jak v řízení, kde určitá osoba vystupuje v postavení svědka, tak i v řízení, kde je taková osoba prověřována jako možný pachatel trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Úvahy stěžovatele o podjatosti státní zástupkyně okresního státního zastupitelství pak označil za nijak nepodložené spekulace a ve zbytku odkázal na odůvodnění napadených usnesení.
Ústavní soud s ohledem na obsah vyjádření státních zastupitelství, z nichž neplynou žádné nové argumenty, jež by stěžovateli dosud nebyly známy, nepovažoval za potřebné zasílat je stěžovateli k případné replice.
V.
Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je tvrzení, že státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, která se zabývala trestním oznámením na Lenku Hochmanovou, je podjatá, neboť současně vystupuje v trestním řízení vedeném proti stěžovateli a Ladislavu Přibylovi u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 3/2012. S ohledem na procesní význam svědkyně v tomto trestním řízení je stěžovatel přesvědčen, že státní zástupkyně okresního státního zastupitelství nemohla nestranně posoudit jeho trestní oznámení, případně nestranně dozorovat činnost policejního orgánu. Proto prý bylo nezbytné, aby rozhodla o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci trestního oznámení.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jakožto předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu - objektivnímu posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12, ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15, či ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2773/15).
Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených v ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. řádu ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci.
Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., přičemž k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko dalších účastníků řízení, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení účastníka řízení, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. června 1996, č. stížnosti 22399/93, ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. října 1982, č. stížnosti 8692/79 či ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. října 1984, č. stížnosti 9186/80)).
Při rozhodování o podjatosti osob uvedených v ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. řádu tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12 či ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15).
Ve světle výše uvedených závěrů Ústavní soud posuzoval i ústavní stížnost stěžovatele.
VI.
K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující:
Poukazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/06, obsahově navazující na rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. června 2005, č. stížnosti 64935/01, je třeba uvést, že citovaná judikatura Ústavního soudu z kritérií posuzování podjatosti (nestrannosti) vymezených v obou označených rozhodnutích vychází. Pokud jde o skutkové okolnosti věci Chmelíř proti České republice, jsou tyto dle Ústavního soudu ve vztahu k nyní projednávané věci zcela odlišné, a stěžovatelova argumentace je tudíž nepřiléhavá.
Skutkové okolnosti projednávané věci jsou rovněž zásadně odlišné i od těch, z nichž vycházelo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1172/2014. V případu na jehož podkladu bylo vydáno označené rozhodnutí, totiž objektivní pochybnost o nestrannosti soudce nalézacího soudu vyplynula ze skutečnosti, že daný soudce v jedné trestní věci sám hodnotil provedený důkaz (svědeckou výpověď), jež současně v jiné trestní věci, ve které rovněž rozhodoval, představovala základ pro dovození trestní odpovědnosti téže osoby svědka.
Ústavní soud v tomto směru nesdílí přesvědčení stěžovatele, že postavení soudu, jakožto výlučného orgánu státní moci, jemuž článek 90 Ústavy svěřuje pravomoc rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, je srovnatelné s postavením státního zastupitelství, jehož úkolem je dle článku 80 Ústavy zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení, případně vykonávat i další úkoly svěřené mu zákonem. Je to právě státní zástupce, který je dle §2 odst. 3 tr. řádu povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Z této jeho stěžejní povinnosti pak vyplývá i požadavek, aby v případě trestního stíhání postupoval nezávisle, nestranně, odborně a pečlivě a přispíval tak k rychlému a efektivnímu naplnění účelu trestního řízení.
Co se týče posouzení subjektivního hlediska (kritéria) nestrannosti v této věci, nemá Ústavní soud důvod pochybovat o tvrzení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, že všechny zúčastněné osoby jsou pro ni zcela cizí a nemá vůči nim, vůči projednávané věci (trestnému oznámení) nebo vůči trestní věci oznamovatelů, žádný vztah. V tomto směru ostatně ani sám stěžovatel netvrdí žádné námitky ryze osobního charakteru.
Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda na straně státní zástupkyně okresního státního zastupitelství byly dány dostatečné záruky k vyloučení všech pochybností o její podjatosti ve věci trestního oznámení stěžovatele a Ladislava Přibyla, resp. zda její případný vztah k dané věci dosahoval takové povahy a intenzity, že i přes tyto záruky evidentně nebyla schopna nezávisle a nestranně dozorovat činnost policejního orgánu směřující k prověřování trestního oznámení.
Ustanovení §24 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") stanoví obecnou povinnost státních zástupců při výkonu jejich funkce - mimo jiné - postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Ustanovení §27 a násl. zákona o státním zastupitelství zakotvuje kárnou odpovědnost státního zástupce za zaviněné porušení jeho povinností, zaviněné chování nebo jednání, jímž státní zástupce ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství, v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce. Jinými slovy, již základní povinnosti státního zástupce podle zákona o státním zastupitelství představují prvotní záruku vyloučení pochybností o jeho podjatosti.
Argumentuje-li stěžovatel profesním zájem státní zástupkyně okresního státního zastupitelství na jeho odsouzení (resp. na nestíhání vedlejší účastnice), nelze tomuto obecně formulovanému tvrzení dát za pravdu. Povinnosti státního zástupce v trestním řízení vyplývají nejen ze zákona o státním zastupitelství, ale především z trestního řádu. Z ustanovení §2 odst. 3 tr. řádu plyne povinnost státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví (zásada legality). Tím je současně vymezen stěžovatelem zmíněný "profesní zájem" státního zástupce, jímž je stíhat každý trestný čin. Z postavení státního zástupce v trestním řízení tedy vyplývá jeho povinnost nestranně se zabývat každou trestní věcí, jakož i povinnost organizovat svoji činnost tak, aby účinně přispíval k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání (§157 odst. 1 tr. řádu). Profesní zájem státního zástupce tedy nemůže být chápán jako příkaz "odstíhat obviněného za každou cenu", a to i přesto, že jeho povinností je dokazovat jeho vinu (§2 odst. 5 věta pátá tr. řádu).
V poměrech projednávané věci to znamená, že pouhá skutečnost, že proti stěžovateli je v současné době vedeno trestní stíhání, v němž státní zástupkyně okresního státního zastupitelství vystupuje jako orgán veřejné žaloby, nijak nekoliduje s její dozorovou rolí ve věci trestního oznámení na Lenku Hochmanovou. V tomto směru proto nelze ani vztah státní zástupkyně okresního státního zastupitelství označit za takový, který by zakládal evidentní pochybnost o její schopnosti nezávisle a nestranně dozorovat prověřování trestního oznámení navrhovatelů policejním orgánem. Je tomu tak především proto, že v případě obou trestních řízení je státní zástupkyně okresního státního zastupitelství nadána stejnými povinnostmi, jejichž neplněním se vystavuje hrozbě kárného, in eventum i trestního, postihu.
Ústavní soud však cítí potřebu na tomto místě připomenout svůj závěr, který již dříve obiter dictum formuloval ve svém usnesení ze dne 28. května 2008 sp. zn. III. ÚS 375/07: "Posuzováno z hlediska vhodnosti, je obecně žádoucí, aby orgány činné v trestním řízení preventivně předcházely vzniku pochybností ohledně možné podjatosti. V daném případě by bylo nesporně vhodnější, kdyby v roli státního zástupce vystupovala jiná osoba než ta, která byla očitým svědkem stíhaného trestného činu a která učinila trestní oznámení. Ústavní soud poznamenává, že za určitých skutkových okolností by nerespektování tohoto požadavku vhodnosti mohlo být posuzováno jako excesivní postup a mohlo by dosáhnout ústavněprávní úrovně a to porušení práva na spravedlivý proces. Za těchto okolností by mohlo dojít ke kasaci rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení."
Promítnuto do poměrů projednávané věci platí, že v dané situaci by bylo přinejmenším vhodné, aby státní zastupitelství preventivně předcházelo případnému vzniku pochybností ohledně možné podjatosti tím, že dozor nad zachováním zákonnosti přípravného řízení (v němž je prověřováno možné spáchání přečinu křivé svědecké výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku svědkem, který vypovídá v neprospěch obviněného ve věci, kde tentýž státní zástupce zastupuje veřejnou žalobu) bude vykonávat jiný státní zástupce daného státního zastupitelství.
V případech, kdy takový postup nebude z důvodů personálních či organizačních možný, je nezbytné, aby takový státní zástupce náležitě dbal na to, aby postup policejního orgánu, popřípadě jeho samotného při výkonu dozoru, eventuálně při vedení vyšetřování, nezavdal žádnou příčinu ke vzniku pochybnosti o jeho nestrannosti. Jinými slovy v takových případech je státní zástupce povinen postupovat obzvláště pečlivě a v případě odložení věci policejním orgánem zvážit, zda není na místě takové rozhodnutí dle §174 odst. 2 písm. e) zrušit a uložit policejnímu orgánu provedení dalších úkonů, jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele (§157 odst. 2 věta první tr. řádu).
Ústavní soud proto detailně posoudil konkrétní postup policejního orgánu a státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ve věci trestního oznámení.
Dne 14. ledna 2016 obdržela státní zástupkyně okresního státního zastupitelství trestní oznámení, které postoupila policejnímu orgánu, o čemž vyrozuměla oba oznamovatele s poučením, že o způsobu vyřízení věci budou vyrozuměni policejním orgánem.
Dne 28. ledna 2016 policejní orgán zahájil úkony trestního řízení ve věci Lenky Hochmanové, neboť dle zjištěných skutečností byl dostatečně odůvodněn závěr, že podezřelou mohl být spáchán přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle §246 odst. 2 tr. zák. Z hlediska obsahu svědecké výpovědi Lenky Hochmanové učiněné dne 4. května 2015 před Okresním soudem v Liberci se policejní orgán zaměřil na prověření informace o tom, že Lenka Hochmanová se měla dne 6. března 2008 zúčastnit firemní akce v Hotelu Petr Bezruč u Lysé hory. Uvedenou informaci však nebylo možné prověřit, neboť jmenované ubytovací zařízení všechny záznamy o ubytovaných z období roku 2008 již nemá (úřední záznam na č. l. 31 policejního spisu). V tomto směru tak měl policejní orgán k dispozici pouze vytištěnou emailovou zprávu od ředitele Hotelu Petr Bezruč ze dne 15. června 2015, dle níž měla být Lenka Hochmanová ubytována v tomto hotelu od 6. do 7. března 2008.
Dne 2. března 2016 vydal policejní orgán usnesení o odložení věci s tím, že provedeným šetřením nebylo zjištěno, že by Lenka Hochmanová výslovně popřela, že by v Hotelu Petr Bezruč byla někdy ubytována, toliko tvrdila, že v tomto hotelu nikdy neproběhla firemní akce obchodní společnosti VULKAN - Medical, a. s., IČ: 27226158, u níž působí ve funkci předsedkyně představenstva. Policejní orgán v tomto směru konstatoval, že z hlediska rozhodování Okresního soudu v Liberci o vině stěžovatele a Ladislava Přibyla se tyto skutečnosti nijak nejeví jako podstatné a důležité pro rozhodnutí soudu.
Z obsahu spisu vedeného u okresního státního zastupitelství pod sp. zn. ZN 1415/16 je zřejmé, že usnesení policejního orgánu o odložení věci bylo státní zástupkyni okresního státního zastupitelství doručeno dne 4. března 2016 a ta se s jeho obsahem seznámila. V dané věci již státní zástupkyně okresního státního zastupitelství nic nečinila, a to až do přijetí žádosti oznamovatelů ze dne 24. května 2016.
Z hlediska dalšího postupu státní zástupkyně okresního státního zastupitelství je nutné říci, že žádost oznamovatelů ze dne 24. května 2016, k níž bylo přiloženo i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. února 2016 č. j. 31 To 29/2016-634, byla státní zástupkyni okresního státního zastupitelství doručena až po uplynutí třicetidenní zákonné lhůty pro případné zrušení usnesení policejního orgánu o odložení věci [srov. §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu].
Proti dalšímu postupu státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ve věci trestního oznámení podali oznamovatelé podnět k výkonu dohledu, který krajské státní zastupitelství vyhodnotilo jako nedůvodný. Krajské státní zastupitelství mimo jiné ve svém vyrozumění ze dne 13. října 2016 č. j. 2 KZN 249/2016-14 připomenulo, že samotné posouzení svědecké výpovědi jako nevěrohodné ještě neznamená, že jde o výpověď nepravdivou (slovy stěžovatele "lživou"), neboť nevěrohodnost znamená pochybnost o pravdivosti, nikoliv však jistotu. K takovému hodnocení však soud, který důkaz svědeckou výpovědí vedlejší účastnice prováděl, dosud nedospěl (neboť hlavní líčení v trestní věci Vojtěcha Gottwalda a Ladislava Přibyla nadále probíhá).
Ústavní soud připomíná, že proti výsledku provedeného dohledu stěžovatel již nijak nebrojí a Ústavní soud tak pouze odkazuje na závěry krajského státního zastupitelství stran posouzení jednání Lenky Hochmanové uvedené shora.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že s ohledem na shora uvedené, jakož i na charakter navrhovateli rozporovaných tvrzení Lenky Hochmanové z hlediska jejich významu pro rozhodování Okresního soudu v Liberci, je třeba říci, že postup policejního orgánu ve věci trestního oznámení byl zcela korektní. Z tohoto důvodu nebyla na místě ani další ingerence ze strany dozorující státní zástupkyně okresního státního zastupitelství.
Co se týče námitky stěžovatele stran doručení usnesení o odložení věci, je Ústavní soud nucen konstatovat, že vzhledem k předmětu řízení o ústavní stížnosti, jímž je přezkum rozhodnutí státních zastupitelství o námitce podjatosti státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, není otevřen žádný prostor pro přezkum výsledku provedeného dohledu nad postupem okresní státní zástupkyně, resp. nad postupem policejního orgánu, který předmětné usnesení o odložení věci doručoval.
Ústavní soud v tomto směru toliko odkazuje na obsah vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. října 2016 č. j. 2 KZN 249/2016-14, z něhož je zřejmé, že předmětné usnesení bylo stěžovateli i Ladislavu Přibylovi doručováno (byť stěžovatel tvrdí opak).
Nadto Ústavní soud sám z obsahu policejního spisu ověřil, že jeho součástí jsou (na č. l. 1 verte) i obálky obsahující usnesení o odložení věci, které byly doručovány stěžovateli a Ladislavu Přibylovi na adresy pro doručování, které tito výslovně uvedli v trestním oznámení. Obě zásilky byly připraveny k vyzvednutí na poště ode dne 8. března 2016, o čemž byli oznamovatelé vyrozuměni. Protože si oznamovatelé zásilky nevyzvedli ve lhůtě deseti dnů od jejich uložení (srov. §64 odst. 4 tr. řádu), je třeba považovat obě usnesení policejního orgánu o odložení věci za doručená dnem 18. března 2016.
Nad rámec uvedeného je však třeba dodat, že není důvod oznamovateli trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku odpírat postavení osoby poškozené, zvláště je-li jím osoba, vůči níž měla taková údajně nepravdivá svědecká výpověď směřovat. Se závěrem státní zástupkyně okresního státního zastupitelství o tom, že stěžovateli a Ladislavu Přibylovi není třeba usnesení policejního orgánu o odložení věci doručovat, se proto Ústavní soud nemohl ztotožnit. Protože je však z obsahu policejního spisu zřejmé, že policejní orgán dané usnesení oznamovatelům doručoval, a tito si jej nepřevzali v zákonné lhůtě, neměl výklad přijatý státní zástupkyní okresního státního zastupitelství žádný negativní dopad do realizace procesních práv stěžovatele a Ladislava Přibyla (zvláště na právo poškozeného podat proti usnesení o odložení věci stížnost dle §159a odst. 7 tr. řádu).
K námitce stěžovatele, že krajské státní zastupitelství připustilo dozorování trestního oznámení státní zástupkyní okresního státního zastupitelství, Ústavní soud odkazuje na své předchozí závěry. Současně je třeba říci, že vnitřní organizace státního zastupitelství je v kompetenci jeho vedoucího státního zástupce (viz §8 odst. 3 zákona o státním zastupitelství).
Tvrdí-li stěžovatel, že policejní orgán pochybil, nevyžádal-li od něj a od Ladislava Přibyla podání vysvětlení dle §158 odst. 3 písm. a) tr. řádu, považuje Ústavní soud za nezbytné toliko doplnit, že s ohledem na obsah trestního oznámení, nebyl takový postup v dané situaci pro další objasnění věci nezbytný, jakkoliv lze podání vysvětlení od oznamovatele trestného činu považovat obecně za vhodné.
Ústavní soud tak po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal v postupu státních zastupitelství žádná ústavněprávně relevantní pochybení. Ve vztahu k samotnému rozhodování o námitce podjatosti Ústavní soud shrnuje, že je považuje za dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodněné. Napadená rozhodnutí nevybočují z mezí stanovených ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a ESLP a nevykazující ani prvky nepřípustné libovůle v rozhodování.
Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí státních zastupitelství nezasáhla do základních práv a svobod stěžovatele. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu