ECLI:CZ:US:2017:4.US.448.17.1
sp. zn. IV. ÚS 448/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Viléma Hampela, zastoupeného Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem Ostrava, U Skleníku 1905/7, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2016 č. j. 2 ZT 266/2016-192 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 8. oddělení obecné kriminality ze dne 10. 11. 2016 č. j. KRPA-275296-368/TČ-2016-001178-1-RI, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 8. oddělení obecné kriminality, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro zločin kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti tomuto usnesení.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nejsou náležitým způsobem odůvodněna. Podle jeho názoru rozhodnutí postrádají uvedení skutečností, které by odůvodňovaly závěr o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Stěžovatel popírá, že by měl vědomost o tom, že byt, který pronajímal, byl využíván k provozování prostituce, a skutečnosti uvedené v napadených rozhodnutích podle něj neumožňují učinit opačný závěr. Jestliže orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích argumentují mj. vyhodnocením telekomunikačního provozu mezi stěžovatelem a další spoluobviněnou, jde podle stěžovatele o skutečnosti nastalé až po zahájení trestního stíhání, nikoli tedy o skutečnosti spadající do období, v němž měl probíhat stíhaný skutek.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
V posuzované věci Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadená usnesení jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Jestliže stěžovatel brojí primárně proti závěru orgánů činných v trestním řízení o jeho vědomosti o využívání jím pronajímaného bytu k prostituci, Ústavní soud musí konstatovat, že právě této otázce věnoval již policejní orgán ve svém usnesení největší pozornost (srov. č. l. 2-3).
Policejní orgán poukázal na výpověď spoluobviněné Anny Mrkusové, která potvrdila, že se stěžovatel chodil do bytu jednou za rok podívat, především pak ale na vyhodnocení telekomunikačního provozu této spoluobviněné. Ze zaznamenaných telefonátů především vyplynulo, že se stěžovatel neustále pozastavoval nad tím, proč je stíhána zrovna Anna Mrkusová, když ve stejné ulici je mnoho dalších podniků se stejnou tématikou, a rovněž rozebíral roli a možnou trestní odpovědnost tzv. "naháněčů". Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pak v napadeném usnesení (srov. č. l. 3) dále vymezil důvody, jež podporují závěr, že si stěžovatel musel být vědom i toho, že na provozu prostituce realizované v pronajímaném bytě se podílí určitá skupina osob, takže jeho úmyslné zavinění lze dovodit i ve vztahu ke znaku spočívajícímu ve spáchání stíhaného činu v rámci organizované skupiny.
Jestliže právě na základě uvedených skutečností orgány činné v trestním řízení dospěly k přesvědčení, že stěžovatel věděl o prostituci provozované v bytě, jenž pronajímal, a rovněž o tom, že je tato prostituce zajišťována organizovanou skupinou, Ústavnímu soudu se toto podezření jeví jako opodstatněné a racionálně odůvodněné. Závěr policejního orgánu a státního zástupce o splnění všech předpokladů pro zahájení trestního stíhání stěžovatele tak nelze považovat za projev svévole či extrémního vybočení z hranic podústavního práva.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu