ECLI:CZ:US:2017:4.US.460.17.1
sp. zn. IV. ÚS 460/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. M., právně zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, se sídlem Pplk. Sochora 740/34, 170 00 Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2016 č. j. 8 Tdo 1327/2016-21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016 sp. zn. 6 To 119/2016, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. ledna 2016 sp. zn. 1 T 67/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 13. února 2017, doplněným dne 23. února 2017, se stěžovatelka (dále též "obviněná") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Proti I. M. bylo u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 1 T 67/2015. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. ledna 2016 sp. zn. 1 T 67/2015 byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon") a za tento trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §59 odst. 2 tr. zákona bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu ve výši 401.802,- Kč poškozené České spořitelně a. s.
Trestného jednání se měla obviněná dopustit (ve zkratce) tím, že dne 24. 9. 2009 uzavřela se spolupachatelem Š. B., jehož trestní odpovědnost je promlčena, na pobočce České spořitelny, a. s. jako manažerka smlouvu o úvěru č. 4160903813 ve výši 500.000,- Kč. Před zrušením smlouvy žádost o poskytnutí úvěru sama schválila a založila na jméno Š. B. inkasní účet, ze kterého měly být strhávány úvěrové splátky. Poté částku ve výši 500.000,- Kč převedla bezhotovostním stykem na bankovní účet společnosti STAV CZECH, s. r. o., jejímž jednatelem a společníkem byl její manžel M. M., přičemž svému zaměstnavateli České spořitelně a. s. zamlčela, že úvěr, který sama schválila a se Š. B. uzavřela, není poskytován Š. B., ale společnosti STAV CZECH, s. r. o. a tento úvěr by nebyl jejím zaměstnavatelem za těchto podmínek schválen. Na poskytnutý úvěr byla v období od 2. října 2009 do 1. října 2010 uhrazena částka ve výši 98.198,- Kč a následně úvěr splácen nebyl, čímž byla poškozené České spořitelně a. s. způsobena škoda v celkové výši 401.802,- Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. dubna 2016 sp. zn. 6 To 119/2016 odvolání stěžovatelky podle §256 tr. řádu zamítl.
Dovolání stěžovatelky bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2016 č. j. 8 Tdo 1327/2016-21.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a uvádí argumenty, jež uplatnila v průběhu odvolacího a dovolacího řízení (konkrétně namítá nesprávné právní posouzení skutku, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů chybné ustanovení výše škody).
V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s hodnocením obecných soudů, tvrdí že se trestného činu nedopustila, že obecné soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění a nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelka nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Namítá-li stěžovatelka vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
Ústavní soud konstatuje, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1, resp. §134 tr. řádu, a tudíž se zde nejedná o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Sama skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak nalézací soud vyhodnotil provedené dokazování, není způsobilá založit závěr o protiústavnosti. Nalézací soud dostatečně řádně a přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu dospěl k závěru o vině stěžovatelky, a to nejen s ohledem na výpověď stěžovatelky a svědka B., ale zejména s ohledem na výpovědi dalších svědků a provedené písemné důkazy.
Ani v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu nebyly zjištěny žádné protiústavní deficity.
Obiter dictum k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, lze dodat: Naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu nevyžaduje vznik škody. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Trestný podle §250b odst. 1 bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. (Srovnej např. Šámal P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon, 6. vydání. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2004, s. 1494-1503).
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatelky.
Je tak namístě shrnout, že stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu