ECLI:CZ:US:2017:4.US.486.17.1
sp. zn. IV. ÚS 486/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti PaedDr. Marie Havlíkové, Ph.d., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Praha 3, Boleslavská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 26 Cdo 2831/2016-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 č. j. 68 Co 51/2016-138, kterým tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že je nájemkyní bytu, se zamítá a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť otázku (ne) existence vlastního bytu stěžovatelky, jako jedné ze základních podmínek přechodu nájmu bytu, posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka s tímto závěrem a s odůvodněním dovolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že odůvodnění je nedostatečné, neboť neobdržela odpověď na svou specificky vymezenou otázku: "zda uzavřená budoucí smlouva, zavazující v době úmrtí původního nájemce bytu adepta na přechod nájmu bytu k převodu vlastnictví k vlastnímu bytu na třetí osobu, činí tento vlastní byt objektivně nezpůsobilých uspokojit bytovou potřebu adepta na přechod nájmu". Podle stěžovatelky napadené usnesení nevyhovuje požadavkům vytčeným v judikatuře Ústavního soudu ohledně odůvodnění rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítá dovolání pro nepřípustnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je striktně vymezena. Pokud stěžovatelka tyto přísné podmínky nesplnila, bylo dovolání legitimně odmítnuto. Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na judikaturu odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Objasnil, že se otázkou, kdy jde o "vlastní byt" ve smyslu §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 1. 2011, zabýval opakovaně ve svých rozhodnutích, která také specifikoval. Vysvětlil také obsah uvedených rozhodnutí, resp. svůj závěr o tom, že o "vlastní byt" jde tehdy, svědčí-li dané osobě takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu. Konstatoval, že pokud stěžovatelka v době smrti nájemce vlastnila dům (v němž žila před tím, než s ním začala vést společnou domácnost), měla právní titul bydlení, který byl objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu, a nesplnila proto podmínky pro přechod nájmu podle §706 občanského zákoníku.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem. Za relevantní nelze tedy v dané věci považovat ani poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, neboť usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je řádně odůvodněno.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu